Dalších deset minut
Sedm nezávislých režisérů (kromě Jarmusche pro mě neznámá jména) dostalo prostor deseti minut, ve kterém se mají s absolutní tvůrčí svobodou vyjádřit k tématu "čas". Čas je jako řeka... tento citát od Aurelia uvádí celý film a snad proto mezi jednotlivými povídkami vidíme detailní záběry na hladinu, která zajímavě přecházející v podpis režiséra.
První filmeček je příběh chlápka z Finska, který během deseti minut opustí firmu, požádá svou vyvolenou o ruku, koupí snubní prsten a vyrazí vlakem přes Moskvu na Sibiř. Přitom vizuálně i atmosférou má dílko spíš k hard detektivce drsné školy.
Druhý filmeček je černobílá siesta ze Španělska roku 1940. Prvních cca osm minut se střídají záběry na jednotlivé účastníky budoucího dramatu, spočívající v záchraně umírajícího novorozence. Krásná je především jakási snová, poetická a bezčasová atmosféra.
Třetí v pořadí je dokument z Brazílie - před dvaceti lety proběhl první kontakt s posledním neobjeveným indiánským kmenem. Teď, po 20 letech je kmen na vymření. Ti, co neumřeli na naše běžné nemoci, jsou stejně změněni na Brazilce, takže kmen jako takový zanikne. Jde o dokument rychlého skoku z doby kamenné do současnosti, která směřuje k zániku.
Ve čtvrtém, černobílém příběhu od Jima Jarmusche, sledujeme herečku v karavanu, která má deset minut pauzu. Za tu dobu stihne krátký pokec s manželem(?), nemá ani čas dokouřit cigaretu nebo se najíst. Stále ji totiž někdo ze štábu otravuje a kontroluje.
V pátém příběhu se chlápek omylem předávkoval, když snědl sušenky jen pro dospělé a snaží se dojet do nemocnice. Po cestě ho pomalu chytají halucinace, které jsou vizuálně moc pěkně udělané.
Následuje další dokument, sestřih výpovědí blízkých spolupracovníků Al Gora po Bushově vítězství na Floridě. Mluví se o přepočítávání hlasů, diskriminace voličů atd., přičemž o tom, jak to bylo ve skutečnosti, lze jen spekulovat.
Poslední příběh je nejabsurdnější a nejzajímavější. Ocitáme se v Pekingu, kde jeden Číňan přemluví partu stěhováků k převozu nábytku. Doveze je ale na pole, k pagodovému stromu a s vážnou tváří jím tvrdí, zde je skříň, zde váza, atd. A oni na to přistupují a neexistující nábytek z neexistujícího domu neexistující ulice stěhují. Existují ty věci nebo ne? A není to jedno?
Každý kousek má svoji atmosféru, každý tvůrce má svůj přístup a rukopis. Nejvíc mě zaujal první a poslední filmeček, také dokument z Brazílie hodně vypovídá o dnešní době. Pouze politický dokument bych vynechal, i když i on dokresluje podobu našeho světa. Podívaná je to každopádně zajímavá, ale nějak mě příběhy nepasují k sobě do jednoho filmu. A ani nevím, co vlastně chtěli tvůrci vyjádřit.