La Dolce Vita
La Dolce Vita je známý Felliniho film z roku 1960. Tento černobílý film trvá skoro tři hodiny, ale přesto nemá děj. Ne, že by se ve filmu nic nedělo, naopak, ale jasný příběh s pointou prakticky chybí. S trochou dobré vůle by se epizodně pojatý vztah hlavního hrdiny se snoubenkou dal považovat za jednotící linií filmu. Formálně jde o nějakou variantu realismu, ale škatulkování jsem nikdy moc neprožíval.
V průběhu filmu sledujeme bulvárního novináře a pisálka Marcella Rubiniho (Mastroianni) při jeho různých honbách za senzací, na večírcích umělecké smetánky apod. Dojde na příjezd švédské hvězdy, natáčení dětí, které viděly Madonu nebo dekadentní večírek na hradě a jiný v přepychové vile. Ale také se podíváme na intelektuálský a filozofický večer u Steinera, Rubiniho dávného přítele a zúčastníme se flámu s jeho otcem v Římě. To vše je zachyceno naprosto realisticky, bez žádného přibásnění, s veškerou všedností běžného dne. Ta je kompenzována blízkostí hvězd a smetánky jako takové. Z filmu je cítit bulvárně před-hipiesovská atmosféra doby, plná flámování, alkoholu a milostných románků. Takhle nějak to asi vypadalo i ve Warholově Factory v New Yorku, z níž se filmem mihne i top modelka a pozdější zpěvačka Velvet Underground, Nico (vlastním jménem Christa Paffgen), která hraje sama sebe. Filmem se, kromě již zmíněné Nico, mihne i Lex Barker (pozdější představitel Old Shatterhanda) a další hvězdy, některé šlechtice hráli skuteční šlechtici.
Marcello v sobě svádí boj mezi touhou psát skutečnou literaturu nebo seriózní novinařinu, ale bulvár svým umělým leskem vítězí. Ten svár je vidět zejména na Steinerovu večírku. Práce bulvárních novinářů a fotografů je zachycena až dokumentárně a jen tak mimochodem - podle fotografa Paparazzo jsou dnes nazývání paparaci?
Film je pojat tak, že by mohl trvat delší i kratší dobu, ale delší film by už asi nikdo nevydržel. A při kratší stopáži bychom naopak hledali různé výklady a příběhy - a on je to prostě opravdu realisticky zachycený den za dnem. Každý den holt člověk nečeká pointu nebo osudové setkání, život není sevřený příběh. Prostě jde o pravdivý film, byť s pozlátkem umělců a vyšších vrstev, což je divácky atraktivnější.
Scéna ve fontáně je prý přelomová pro dějiny filmu, no když se to tvrdí, tak to asi tak bude. Já s odstupem skoro padesáti let nemůžu tyto věci posuzovat, osobně mi v hlavě zůstává spíš samotný začátek, tedy transfer Ježíšovy sochy vrtulníkem nebo Rubiniho koketování se servírkou, završené závěrečnou scénou na pláži.
Jedinou výhradu mám vůči českému dabingu, který mi občas přišel nepřirozený, kdy monolog vyzněl spíše jako komentář.