Ucho
Tento černobílý film režiséra Kachyni z roku 1969 byl okamžitě po natočení uložen do trezoru, mnozí jej řadí mezi nejlepší české filmy vůbec. Film zachycuje a kritizuje praktiky komunistického režimu, jeho paranoiu a všeobecný strach. Jeho těžiště tvoří dialog manželského páru, Ludvíka (Radoslav Brzobohatý) a Anny (Jiřina Bohdalová) během jedné dlouhé noci.
Manželský pár se vrací z recepce u Soudruha, Ludvík je totiž prvním tajemníkem ministra. Ocitají se bez klíčů před svojí vilou, obtížně se dostávají dovnitř. Ve vile je vypnutá elektřina a různé drobnosti jsou jinak, než byly při jejich odchodu. Nevěnují tomu velkou pozornost a spíše se hádají, Anna je v náladě a je, jako každý rok, zklamaná tím, že Ludva zapomněl na výročí svatby. Navíc doma nemohou mluvit otevřeně, vila je plná odposlouchávacích zařízení, i když Anna občas ironicky promlouvá přímo k "uchu", což Ludvu děsí. Během večera vzpomíná Ludva na recepci, kde se dozvěděl o zatčení nadřízeného i dalších spolupracovníků kvůli zprávě o cihelnách, pro kterou chystal podklady i on. A při pohledu z okna si domyslí, že v okolních, také vládních, vilách probíhají prohlídky a zatýkání. A tak se Ludva snaží likvidovat kompromitující materiály, papíry pálí na záchodě, před uchem se snaží manipulovat rozhovory, což Anna buď nechápe, nebo nechce chápat, nebo je jí už vše jedno.
Uprostřed noci k nim vtrhne kamarád z vojny (Císler) v doprovodu skupiny spolupracovníků, pokračují v mejdanu započatém na recepci. Po jejich odchodu se manželé strašně pohádají a vytahují na sebe všechnu možnou špínu z minula. Pak však objeví nová "ucha" v koupelně i na záchodě a pochopí, že nešlo o žádný náhodný mejdan ale o dokončení práce. Nastává apatie, Ludva zmítán obavami čeká na zatčení, teď se vrací jejich láska a starost o toho druhého. A za svítání mu zavolají, že byl povýšen a jmenován ministrem, což oba vyděsí ještě víc.
Těžiště filmu tvoří klaustrofobní koncert dvou herců, vztah obou manželů se během několika hodin mění od lhostejnosti přes nenávist až po lásku při pocitu ohrožení. Film se sice odehrává v obrovské vile, přesto je klaustrofobní, protože se odehrává v kuchyni nebo na záchodě, kde nejsou ucha. Ludvův život provází vážení každého slova (i nevyřčeného), gesta nebo pohledu, během celého večera retrospektivně vzpomíná na recepci a z drobných náznaků si domýšlí, co to znamená pro něj. Jeho život tvoří paranoia, strach a nejistota, tím s ním režim dokonale manipuluje bez větší námahy, stačí držet lidi pod patřičným tlakem a oni se sesypou a podrobí sami. Přitom pro Ludvu nemáme moc lítosti, sám dobře věděl, co se kolem něj děje, nejde o naivního idealistu ale protřelého soudruha, který svým aktivním i pasivním přístupem režimu pomáhal. Ludva je ve skutečnosti oportunista a prospěchář jdoucí přes mrtvoly, což mu Anna vytýká ve vrcholící hádce. Sama Anna je prostá holka z hospody unavená uchem i manželem, na které se situace projevuje lhostejností, apatií, rezignací ale i trucovitým vzdorem. Film však neobžalovává jen komunistický režim, každá společnost potřebuje vhodné lidi, což se ukazuje i dnes.
Film stojí na mistrném zvládnutí ústřední herecké dvojice, zajímavé jsou i snově působící vzpomínkové sekvence s recepce, ty působí místy až bizarně. Většinu rolí ve filmu zvládli ochotníci z Kroměříže, kde se recepce natáčela, film tak obsahuje prakticky jen tři profesionální herce a tím získává na bezprostřední a syrové atmosféře. Skvěle sehraný film obsahuje prvky tragikomiky i psychodramatu, režim a jeho tlak zachycuje excelentně, ale jestli je to jeden z nejlepších českých filmů vůbec?