images/logo.png
Nový obsah pouze na blog.sahaweb.cz Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

Ladislav Klíma - (Můj) výbor z díla 1

klima

Ladislav Klíma (1878 - 1928) je svérázný český spisovatel a filosof, někdy je označován jako nejoriginálnější český myslitel. Populární byl i v rámci normalizačního undergroundu, kde z jeho textů čerpali Plastici a Bondy se na něj tuším také odkazoval. Lze jej charakterizovat přívlastky jako svobodomyslný, nonkonformní, buřič, anti-křesťan, i když po přečtení zejména filosofického díla zjistíme, že vše je mnohem složitější. Velký vliv na něj měla Shopenhaurova filosofie vůle a Nietzschova vůle k moci. Kromě filosofického díla je i autorem fantastických povídek, kde fantastický motiv spočívá v nadpřirozeném a duchařském námětu nebo jevu.

Jeho dílo je dobře dostupné na internetu ve volné podobě, a v rámci této recenze najdete souhrn zhruba desítky textů, vybraných víceméně náhodně, ale řazených abecedně. Nejde o soubor časově nebo tematicky souvisejících děl, což při čtení vadilo, neboť mi chvíli trvalo, než jsem se do Klímovského světa dostal, ale po přečtení Filosofických listů už bylo vše jasnější. Nicméně jimi začínat četbu autora nedoporučuji, jde přeci jen o hutné filosofické dílo a člověk by mohl podlehnout pokušení na Klímu zanevřít. Předpokládám, že se recenze dočká pokračování s dalšími texty autora.

Arta je snad mladá, snad šlechtična, do jisté míry přesvědčená o své výjimečnosti nebo nestádnosti a nonkonformnosti. Prchá z Londýna a hledá pravou lásku, kterou nachází po dlouhé době u tajemného mladíka, který ji zjevuje, že pravou lásku s ním, s Bohem, pozná až po smrti, ke které dojde brzy, až se naplní jím daná znamení.

Ve druhé části povídky jsme svědky úmrtí starého hraběte, manžele Arty. Těsně po jeho smrti Arta cítí, že se předpovězená znamení naplňují, ale necítí se připravena zemřít, přestože ví, že jí čeká něco mnohem lepšího. Přesto jde tam, kam musí, kde ji duch starého hraběte zabije.

První část je snová, druhá má charakter duchařské povídky. Postava Arty je spojuje velmi volně, pokaždé jde de-facto o jinou postavu. Co se s ní ale stalo po smrti, zda došla naplnění z první části povídky, nevíme. Chvíle, kdy Arta brojí proti stádnosti a blbost v první části, stojí také za zmínku, byť se toto téma u Klímy opakuje.

Bílá svině aneb pravda o počátcích křesťanství. Vyvrhel Pietro odpočívá ve své jeskyni, když se mu zjevuje bohorodička, která mu dává za úkol zabít Nietzeho a rodiče autora tohoto textu, tedy Klímovy rodiče, protože tito dva autoři křesťanství značně ublíží. Hlavně chce ale s Pietrem obcovat a poté mu svěřuje pravdu o Kristu. První část je v biblické mluvě a působí celkem zajímavě a směšně, což byl zajisté autorův záměr. Pravda je taková, že ona sice porodila Krucifixa, jako čtvrtého svého syna, ale ten byl lump a zloděj, byť velmi nadaný. Posléze se stal prorokem, což bylo tehdy výnosným zaměstnáním, neboť v oblasti působilo tři sta proroků. V tuto chvíli si člověk nemůže nevzpomenout na Život Briana od Monthy Pythonů.

Předstírané proroctví mu přineslo značný zisk, jednak samo o sobě, ale i ve větších příležitostech zlodějských. Krist je líčen jako vtipný a duchaplný zlodějíček, zázraky jsou odhaleny jako eskamotérské kousky a triky. Teprve po ukřižování umným retušováním evangelistů, zejména Pavlovým, vznikl dnešní obraz. Jeden moment, totiž otázka celkové důvěryhodnosti evangelií a učení církve, které obsahuje (alespoň jeden) výmysl, ale stojí za zamyšlení.

Cestuje do města D. je krátká povídka, která popisuje fantastické bloudění v lese a setkání s lesním duchem, který žene zbloudilé pocestné do záhuby.

Cogitata je soubor několika autorových citátů, ze kterých je zřejmý jeho základní myšlenkový svět. Zaznívají myšlenky pohanství, egoismu, heroismu, napadají mě jména jako Wagner a Nietzsche, přestože se autor staví jako nepřítel Nietzschovského aforizování a spisování. Zcela jasně se ale staví proti omezenosti a hlouposti. K těmto citátům je lepší vrátit se po prostudování filosofického díla, v němž jsou autory myšlenky vysvětleny lépe.

Filosofické listy patří, jak již název říká, k filosofickému dílu Klímovu. Text obsahuje 4 dopisy z let 1916 až 1922. Autor v nich uvádí něco o sobě, svůj pohled na sebe, přičemž hned v úvodu prvního z nich takovou presentaci odmítá. Přesto rozebírá to, čím je, totiž Absolutní vůle, což je důležitý pojem Klímovy filosofie. Ze začátku toto bral jako "svou nemoc", nikdo v okolí mu nerozuměl a spíš se ho snažili léčit z psychických chorob. Později poznal toto jako nejvyšší ctnost. Je Bůh, nikoli emanací nebo synem, ale celým Bohem. Toto svoje božství rozebírá a obhajuje vůči námitkám adresáta (nezapomínejme, že jde o dopis). Jde o intimní zpověď, ale ne moc přístupnou, i když později, v jiném textu se ozřejmí pravý smysl jeho myšlení. Celá pasáž je zdlouhavá, plná odkazů na předchozí dopisy a vysvětlujících komentářů ke konkrétním větám a slovům v nich uvedených. Naštěstí si je autor vědom toho, že jeho božství je zárodkem skutečného božství a nepovažuje se za plného Boha. Ze začátku jsem si myslel, že to chápe v jogínském nebo indickém duchu, teprve v průběhu textu se plně ozřejmí, že jde vlastně o opačný přístup, beroucí oporu v individualismu, egoismu a solipsismu. Toto všechno jsou věci, o kterých se velmi těžko hovoří slovy a proto text působí tak, jak působí. Je to samozřejmě filosofické dílo a je nutné mít i nějaké znalosti z oboru, a i tak je četba nesnadná. Svůj směr nazývá ludibriózní egoismus a mezi hlavní teze patří následující: Svět je to, co z něho jeho vůle kdykoliv míti chce, neboli, řečeno jeho hlavní větou: Svět je absolutní hříčka (mé) absolutní vůle. Vítězit Jen! je další z hlavních hesel jeho filosofie.

Propaguje silnou vůli, slovo Bůh chápe jako Jsem Bůh a celý svět je pouhou hrou jeho ducha. Ke konci odmítá celou filosofii jako chybnou v tom, že hledá, přičemž vše je zde od věčnosti a každé zvíře je v hloubce Bohu bližší než člověk, vše je mu samozřejmostí. Všechny tyto úvahy podbarvuje i odmítání nebo pohrdání animálním životem. Je známo, že Klíma "pod vlivem své filosofie odmítal civilizační návyky jako zbytečné a své tělo mučil alkoholem, kouřením, i tím, že mu bylo jedno, co jí." - viz. česká wikipedie.

Jednotlivé dopisy dělí několik měsíců až let, ve třetím to omlouvá svojí prací žurnalistickou na úkor filosofické. Se znalostí tohoto textu se i ostatní texty jeví v jiném, pochopitelnějším světle.

I když rozumím tomu, co chce říci, moc výkladu nedůvěřuji a mám četné námitky. Třeba, pokud je sám Bohem, proč se namáhá ostatnímu světu, který je jeho hříčkou, cokoliv vysvětlovat? Ovšem každý, kdo alespoň na chvíli pocítil Descartovu krizi, nebo se zabýval filosofickým egoismem a solipsismem, nalezne zde další inspirační proud i dotažení a domyšlení některých myšlenek, celkem logickým a očekávaným směrem.

Jak bude po smrti je text, známý i ve zhudebnění verzi od Plastiků. Kramář v hotelu zaslechne od sedláků větu "I obešel já polí pět" ze které jej pojme hrůza. Cestou na WC na dvorku upadne a další jeho vyprávění je zmatečný sen, a nevíme, zda jde o blouznění nachmelence nebo skutečnost. Nejdříve se dostane domů, později se ale budí v hotelu, kde popil 25 plzní a 8 slivovic. Z hotelu prchá, ale neví, co je sen a co skutečnost. Ptá se, jak ví, že žil, že to vše nebyl sen? A sní nyní nebo se probouzí? Posléze se ukazuje, že text byl otištěn v časopise, jako třetina textu, který se zčistajasna objevil v zásuvce spiritisty. Povídka má určitou hloubku a sílu, zejména ona existenciální krize v groteskní podobě. Závěrečné vysvětlení považuji za zbytečné a pouze nechápu, co je na mantře "obešel já polí pět" tak hrozného.

Jedné noci snil je krátký text, popisující Odonův horečný sen s honičkou na zámku, vedoucí k závěru, že vše je sice svůdné, ale se zkázonosnou mocí.

Jsem absolutní vůle je dopis z listopadu 1917 a text tedy patří spíše do Filosofických listů. Zabývá se Volnosti a Osvobozeností. V dopise dává i praktické rady ke své filosofii na úrovni autogenního tréningu a přemýšlením o absolutním primátu vůle. Jsem Absolutní Vůle je zde východiskem i mantrou. Dále popisuje svůj filosofický a duchovní vývoj. Zde odmítá různé mysticismy, které považuje pouze za jiný pohled na vztah otrockost-volnost, protože v jejich případě jde o uvedení člověka na boha, kdežto Klíma uvádí boha na člověka. Také rozvíjí myšlenku o tom, že život je sen (mé vůle). Klíma svoji filosofii promýšlel mnoho let a tak je schopen ji podávat z nejrůznějších úhlů a je také schopen vyvracet nejrůznější námitky, byť i slovy, že k tomu nemá dost prostoru.

Těsně před koncem dopisu staví se vůči adresátu jako jeho pod-já nebo fantom, což přesně a důsledně odpovídá jeho teorii z pohledu adresáta. Ale je to i další slabé místo takto pojaté filosofie.

Podivná příhoda popisuje v krátkém textu příběh mladého básníka "klímovského" typu, který musí nutně dojít ke konfliktu se svým okolím. Dochází ke konfliktu s baronem, který jej chce dokonce zabít. Jde o jakousi reflexy vnímání Klímovy osoby jeho okolím poté, co vešla jeho filosofie ve známost. Možná nejde přímo o Klímu, ale obecně o člověka ovlivněného Schopenhaurem, Nietzschem a dalšími.

Slavná Nemesis je delší text, často vydávaný v knižní text. Její hrdina, Sider, prožívá v Alpské Cortoně jakési osvětlení nebo probuzení, ale když se do tohoto města po roce vrací, aby se tam usadil, je dřívější očarování pryč. Potkává tam ale dívku, jejíž obraz nosí v srdci od narození. Než se s ní ale stačí seznámit, je odvolán v neodkladné záležitosti ohledně dědictví. V den odjezdu zahlédne ji a její družku vysoko v horách a rozhoduje se, že je dožene a promluví s nimi. Ona mu však v nepřístupném terénu mizí, když chvílemi zmateně pronásleduje ji a chvílemi její družku. Nakonec se mu jeho vyvolená vysměje pro zbabělost, když odmítne přeskočit průrvu zvící něco přes metr a půl. Sider nakonec odjíždí, den zdržení jej připravil o většinu majetku, takže následujících několik let žije v chudobě, ale myšlenky na Ni jej neopouštějí. Po deseti letech se hrdinova finanční situace zlepšila a na uvedenou příhodu skoro zapomněl. Ale pouze do chvíle, kdy dívku zahlédne v davu a jeho láska se plně vrací.

Opět se Ji snaží nalézt, stále ale neví, jestli existuje skutečně, nebo jde jen o jeho halucinaci. Naštěstí ji znovu potkává a po dlouhém a divokém pátrání najde její byt, odkud den před jeho příchodem odjela, ale nechala mu vzkaz, že se sejdou v červnu na Jelení Hoře, což je onen vrchol nad Cortonou, na nějž tehdy nevyšel. A také se dozvídá její jméno, jež zní Orea. Ovšem sny a skutečnost se mu stále pletou a motají a neví, co je co. A stará bába, u niž Ona bydlela jej ve zmatku utvrzuje, když mu odpovídá na něco, co považoval za sen. V Cortoně nachází domek, jež je dvojníkem domku, v němž Orea žila ve městě. A také je pod převisem, žije v něm stejná stařena, s níž mluvil ve městě, pouze je upoutaná na lůžko. Viní jej ze smrti její dcery, což se shoduje s jeho snem, v němž se zřítil balvan z převisu na domek a zabil mladou dívku. Po jejich setkání stařena umírá, Sider je obviněn z jejího uškrcení a tak raději prchá do blízkého blázince, kde je držena Errata, dívka, kterou kdysi potkal s Oreou jako její družku. Ta označuje Oreu jako ducha Jelení hory. Po tomto sdělení Sider několik let bloudí po světe a když se vrátí, přichází k němu Errata, která prchla z blázince, vypoví mu pravý opak toho, co mu řekla v blázinci a před jeho zraky se probodne dýkou. Sidar se vrací do Alp, kde se prakticky opakuje jeho osudný výstup na Jelení horu, opět vidí obě dvě dívky. Tentokrát přes průrvu skáče, zřítí se a dozvídá se pravdu o svém předchozím životě. Jde o sto let staré události, v níž Orea a Errata byly sestry, které jej milovaly, on je nutil skákat přes průrvu a uvolnil balvan nad domkem...

Kromě dějové a "romantické" linie je mnohem zajímavější typická Klímovská linie vrstvení snů a nejistota, co je sen a co skutečnost a aktuální je otázka, jak je od sebe rozeznat. V díle samozřejmě nalezneme i prvky heroismu a opovrhování lidským stádem. Také vnímání stejné události různými lidmi působí zajímavě.

Utrpení knížete Sternenhocha je opět delší dílo, samostatně knižně vydávané. Jde o deník, který začíná svatbou knížete Sternenhocha, takto prvního muže německé říše, kterému je 33 let, a je to metr a půl velký skrček. Jeho vyvolená je sedmnáctiletá Helga, příslušnice starého, ale zchudlého šlechtického rodu. Není to žádná krasavice, spíše naopak, ale knížete k ní něco ďábelského přitahovalo natolik, že týden po seznámení se s ní žádá o její ruku. Setkání knížete s jejím otcem, který ji považuje za strašidlo, je pěkně absurdní a pitoreskní, přesně v duchu německých povídek E.T.A.Hoffmana. U dvora si zatím z knížete a hlavně z jeho malátné ženy bez života tropí žerty, ale jeden básník prorokuje a varuje před jejím hrozným probuzením. Během těhotenství a po porodu se skutečně Helga začíná měnit, ovšem z pohledu knížete nijak v dobrém. Zabije jejich dítě, začne být nezávislá a nepřátelská vůči knížeti, kterým opovrhuje a považuje jej za vrchol hnusu. Později si najde milence a v jejich rozmluvě, kterou kníže tajně vyslechne, se vše objasňuje. Byla vychována k tomu být nadčlověkem, nezávislým a silným jedincem, podobně jako její milenec a kníže je pro ni vrcholem Hnusu a nenávisti. Ovšem její otec nezvládl v jeden moment její výchovu a ona se na dlouhou dobu pohroužila do mrákotného stavu, nyní je však opět silná. Tato delší pasáž obsahuje klímovské myšlenky, vycházející z Nietzscheho a z Klímova programu absolutní vůle. Tento dlouhý zápis z půlky srpna končí Helžiným útěkem do Kordiller.

Poté následuje řada krátkých zápisů, kdy knížete pronásleduje Helžin duch, strašidlo, halucinace nebo skutečná Helga? Zmatený kníže neví, a typické Klímovsky zmatené a nejisté zápisky zpochybňují, co je vlastně realita a jakou o ní lze míti jistotu.

Až na začátku prosince získává kníže jistotu, když v tajné komnatě svého hradu kontroluje Helžinu mrtvolu. Teprve nyní se dozvídáme události bezprostředně následujícímu onomu tajně vyslechnutému rozhovoru. V den, kdy měla Helga utéct ji kníže zabil, protože je jeho manželka a majetek. Její mrtvolu zneuctil v mučírně (90% svých textů údajně Klíma zničil pro přílišnou obscénnost) a také se dozvídáme o smělém útoku jejího milence a jeho smrti. Před smrtí mu ale Helga prorokuje, že jeho svědomí neunese tíhu tohoto zločinu.

Řídě se radou psychopatologa, dostává se kníže ke hranici šílenství, které je detailně a věrně popsáno. Když nepomohla věda, zkouší šarlatánku, která mu dává kouzelný ořech a zaříkadlo "Strašidlo, do prdele mě vskoč", které mě totálně dostalo. Jaký to musel být pohled, zakrslý kníže chodící po hlavním městě a vykřikující toto zaklínadlo vůči každému, koho potkal... Nicméně na chvíli mu tento bizarní způsob pomáhá, ale koncem března má dlouhý rozhovor s Helgou. Ta jej považuje za součást svého snu, kde je jeden den mučena (h)různými způsoby a druhý má klid. To jde stále dokola, sama ale neví, kde je a co se děje. Zřejmě se nachází v pekle a je jí jasné, že se nesmí vzdát své Vůle. Helga si pamatuje i potupu z mučírny, pouze neví, kdo ji způsobil, ale slibuje pomstu. A tak se kníže již nebojí strašidla, ale pomsty. Později si z jeho léčebné kůry dělá šprýmy i císař, sám mírně pomatený, o čemž svědčí jeho strach z čínských boxerů, dávno mrtvého Bismarcka a Bémáků - což jsou asi Češi?, zakládající anti-B spolek. Dny odpočinku knížete a znovunalezeného klidu přerušuje pouze zjev Helgy s oprátkou a tak kníže používá své zaklínadlo stále častěji.

Kníže je již značně pomaten a blázniv, když se s Helgou opět setkává - udělala velký pokrok, je nad-žena, svět je absolutní hříčka její Absolutní Vůle, a je hotova zničit peklo. Ale stále neví, kdo to byl tenkrát v mučírně. S knížetem je to čím dál horší, zpohlavkován Helgou, štěká na ulici, pere se se strážníky a končí v blázinci. Podruhé zase Helga tvrdí, že je živá a že dělá vše proto, aby dohnala knížete k šílenství. Jindy zase zklamaně uznává, že selhala ve zničená pekla, neboť musí milovat vše, i Hnus hnusů, tedy knížete, což nedokáže. Kníže se tak pomalu stává nad-šílencem, nevím jestli je to parodie na nadčlověka? a skrze utrpení je konečně hoden Helgy. Nakonec je nalezen kníže umírající v hladomorně na rok staré mrtvole Helgy.

V utrpení knížete Sternenhocha se tak míchají pitoreskní, groteskní části s Klímovskými existenciálními a filosofickými pasážemi. Také na nás dýchne pitoreskní atmosféra císařského Německa jak od Hoffmanna.

***

Četba Klímových děl není jednoduchá - vyžaduje filosofické vzdělání a to i u povídek, aby je člověk pochopil do hloubky. Za zmínku stojí určitě jeho jadrný jazyk, místy pitoreskní a groteskní atmosféra. Občas najedeme i jakýsi romantismus, duchařská témata a tajemno. Ne všechno mě zaujalo, kdybych měl něco doporučit, tak to bude "Utrpení knížete Sternenhocha", kde najdeme vše podstatné z Klímy, kratší "Jak bude po smrti" nebo dopis "Jsem absolutní vůle".

02.07.2007
klima
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
09.04.2020: Pár poznámek o tom, jak fotit (nejen) modely
Tento článek obsahuje moje poznámky a postřehy týkající se focení modelů. Určitě nejde o návod pro ostatní, spíše si to chci sám ujasnit... Když někdo postaví model, vyfotí ho a prezentuje ho na internetu. Typická fotka bohužel vypadá zhruba jako na následujícím obrázku. Takováto fotka podle mě úsilí s tvorbou modelu dosti sráží. Mimochodem, ani se mi nepodařilo vyfotit model tak špatně, jak je
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Skimmed/Petr Pálenský - New Insanity/Revolta Per Chitarra (reedice)
O existenci Skimmed jsem věděl už v době jeho aktivity, ale osobní setkání mne vždy míjelo. Narazil jsem na ně až teď. A způsobili mi absolutní šok. Progresivní grind core, nebo co to je. Nečekaně
...
Jaroslav74 | 16.05.2020
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Moc nerozumím tomu, proč recenzujete nahrávku Agonu, když nemáte rád současnou artificiální hudbu.. Btw. mohu vás ujistit, že o "chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů" skutečně
...
Michal Nejtek | 08.01.2018
Statistiky
Aktualizováno: 06.11.2020
Počet článků/fotek: 1397/13869
(C) Saha - 1990 - 2024 - Verze 1.4.1 - 11.11.2020 - Generated by SHREC 2.225 - SHWB
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.