images/logo.png
SHWB na blogspot  | Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

F.M.Dostojevskij - Bratři Karamazovi

Bratři Karamazovi patří k autorovým vrcholným dílům, v tomto románu sledujeme osudy starého Fjodora Karamaze a jeho tří synů, Dimitrije, Ivana a Alexeje, přičemž celý román obsahuje popis pouhých několika dní. Bratry dělí čtyři roky, nejstarší Dimitrij je z prvního manželství, Ivan s Aljošou z druhého, bratry spojuje pouze to, že se o ně prostopášný otec nestaral, ba prakticky zapomněl, že vůbec existují. Cca po dvaceti letech se díky Ivanovi setkává poprvé celá rodina a průběh tohoto setkání sledujeme prostřednictvím vypravěče, nijak s rodinou nespojeného. Sám vypravěč je z kláštera, kam se později uchýlil i nejmladší z bratrů, Aljoša, se kterým se poprvé setkáváme jako s novicem.

Celý děj je líčen poměrně podrobně, a i když vypravěč mluví o stručnosti, opak je pravdou, ale není to za hranicí nudnosti. V románu se střídají dramatické i groteskní části a významnou roli hrají filosofické a teologické úvahy, které mě hodně bavily. Autor v románu vykresluje obrovskou mozaiku z Ruska, která ale obsahuje příliš mnoho rozhovorů, domněnek a citů. Život je zde pojat jako složitá hra, kde každý promýšlí svoje kroky dlouho dopředu a vlastně všechny motivy a činy jsou neustále rozebírány a jsou hodnoceny jejich příčiny i dopady. Ústředním motivem románu je vražda starého Karamaze, dalo by se tedy mluvit o "detektivce", ale to bychom dílo značně degradovali. Ale na konec stejně nemáme jistotu, jak se vše odehrálo, známe pouze pohled různých hrdinů a můžeme se rozhodovat na základě vlastních sympatií. Autor, zejména prostřednictvím Aljoši, ukazuje hluboké pochopení pro psychologii lidí, dokáže se vcítit do jejich myšlenek, motivace i uvažování. A tak vidíme více různých pohledů na stejnou věc, jak ji subjektivně vidí hrdinové, a tak dochází často ke dramatickým zvratům. Tento subjektivní pohled spolu s psychologickou hloubkou patří k hlavním devizám díla.

Bratři Karamazovi tvoří rozsáhlé a dlouhé dílo, které ale rozhodně stojí za přečtení. Jako ve všech románech z této doby jsou všichni citlivější, milencům stačí se na sebe podívat, člověk se urazí kvůli křivému pohledu, atd. - jaký rozdíl proti dnešní době. Knihou se také proplétají odkazy na Schillerovi Loupežníky a zřejmě i další díla tohoto německého dramatika a básníka.

Na začátku románu se seznamujeme s běžným životem v jakési ruské gubernii, mimo Moskvu i Petrohrad, tedy s životem, který pro nás sice není běžný a tím je zajímavý, ale je typicky Ruský. Je nám představen starý Fjodor Karamaz, opilec, smilník a chlípník, jehož život se odrazil i v jeho fyzickém vzhledu. Plánuje se setkání bratří a otce ohledně dědictví a vyrovnání finančních závazků u starce Zosimy v klášteře. Starec je duchovní autoritou okolí, svatý muž, právě u něj je Aljoša novicem a poznáváme zde i institut starectví v pravoslavné církvi, jakož i spiritualitu a víru ruského lidu.

Na setkání se Zosimou je starý Karamaz rozhodnut hrát svoji oblíbenou roli opilého šaška, a tak se setkání od začátku mění v grotesku, což Aljoša nelibě nese, ale vlídný starec i tak dokáže na Karamaze zapůsobit, byť nikdo neví, zda to onen bere vůbec vážně. Při žehnání starce ženám se dovídáme některé těžké osudy prostých ruských žen i o vlivu víry na jejich život. Vdova Chochlaková s chromou dcerou Lise zve Aljošu k návštěvě, sama vdova začne mluvit o ztrátě víry a starec ji k víře přivádí skrze lásku, protože jedině účinná láska k lidstvu vede k víře. O tom dáma nepochybuje, lidstvo miluje, ale je obtížné sladit lásku k lidstvu jako celku s láskou k jednomu každému konkrétnímu a třeba i nevděčnému člověku. Starec ale nalézá řešení v této pochybnosti, která sama o sobě očišťuje. Společnost se již obává, že Dimitrij nedorazí, ten přichází až pozdě, do debaty o vyvrácení liberální myšlenky o záměně socialismu a křesťanství.

Dimitrijův příchod zažehne jeho spor s otcem o Grušeňku, kvůli které opustil Dmitrij svoji snoubenku Kateřinu, což je vhod Ivanovi, který o ni také jeví zájem. Tento spor je čím dál ostřejší a končí hlubokou starecovou poklonou Dimitrijovi, kterou později vykládá Rikititn, Aljošův přítel, jako předzvěst zločinu v rodině. Poté odcházejí všichni k převorovi na oběd, starý Karamaz raději nejde a Aljoša zůstává se starcem v cele. Ten považuje své dny i hodiny za sečtené a vyzývá Aljošu, aby po jeho smrti nezůstával v klášteře, protože ho čeká ještě hodně prožít, než zde znovu zaujme místo. Poté posílá Aljošu posloužit k převorovu stolu, kde je svědkem předčasného ukončení oběda a odchodu rozhádaných hostí. Fjodor Karamaz, původně rozhodnutý se oběda neúčastnit, se místo odjezdu rozhodne dotáhnout své šaškovství do konce a vtrhne na oběd, kde se po počátečním šaškování dostane ke kritice kněží, kteří nic nedělají, květnatě mluví a derou ruské mužiky.

Po odjezdu domů poznáváme blíže sluhu Grigorije, který má na starého jediný jakýstakýs vliv, a který se postupně staral o všechny tři bratry v dětském věku. Sám je bezdětný, jediný syn mu umřel stár několik dní, v den jeho smrti byl svědkem porodu a smrti slabomyslné Lizarety Smrduté, dvacetileté dívky, prakticky idiotky nebo božího blázna. Zbožní lidé ji ale měli rádi, každý k ní byl vlídný, až jednou v noci hlouček pánů žertoval o Lizaretě jako o ženě, přičemž Fjodor tvrdil, že je to žena jako každá jiná a devět měsíců na to Lizareta porodila. Mezi lidmi se mluví o otcovství Fjodora, který sice vše popírá, ale synka vychovává Grigorij a stává se kuchařem ve Fjodorově domě, kde přijímá jméno Pavel Fjodorovič Smerďakov.

Aljošu trápí pozvání ke Kateřině, bývalé snoubence Dimitrije, bojí se této krásné, hrdé a energické dívky, cestu k ní potkává Dmitirje, který se mu začne svěřovat jako jediné osobě, které může věřit, chce ho poslat ke Kateřině a následně k otci, aby vše skoncoval. Dmitirj vypráví o své vojenské službě, o nadřízeném podplukovníkovi a jeho dceři Kateřině Ivanovně. Dimitrij věděl, že podplukovníkovi chybí peníze v erární kase a nabízí Kateřině, že potřebné 4500 vyplatí, pokud ona k němu přijde. Ale když skutečně přišla, pouze ji vyplatil peníze, přesto podplukovník do měsíce umírá a Kateřina odjíždí do Moskvy. Tam shodou okolností zdědí osmdesát tisíc, vrací částku Dimitrijovi s tím, že jej miluje a zasnubují se, prostředníkem je v jistých chvílích právě Ivan. A Dimitrij cítí, že mezi nimi nemůže stát, že se ke všemu dostal podlým způsobem a navíc se zapomíná u Grušeňky, s níž prohýřil tři tisíce, které mu Kateřina svěřila. Jenže sama Grušeňka si takto hraje i se starým Karamazem, který je hotov okamžitě ji pojmout za ženu, má pro ni připraveny tři tisíce, které ale Dmitrij považuje za poslední díl svého dědictví. Vše je ještě komplikovanější a zamotanější, a o pravém stavu věcí je zřejmě nejlépe spraven Smerďakov.

Dimitrij na konci své zpovědi žádá Aljošu, aby do půlnoci sehnal peníze a s nimi nebo bez nich šel ke Kateřině a tam vyřídil, že se Dimitrij nechává poroučet, ale Kateřina svěřuje Aljošovi, že o prohýřených penězích ví, chtěla by ale, aby se jí Dimitrij svěřil jako přítel, aby ji nebral jen jako snoubenku. Návštěva u Kateřiny končí předáním zamilovaného dopisu od Lise.

Další den začíná popisem mumraje v klášteře, kde starec tuší, že jde o jeho poslední den. Aljoša se vydává k vdově Chochlakové, kde jej čeká Lise, cestou je svědkem klukovské rvačky, kdy jeden z hochů zaútočí i na něj a kousne jej do prstu. U Chochlakové je zrovna na návštěvě Kateřina i Ivan, podle vdovy se v salónu odehrává fantasmagorie, neboť Kateřina miluje Ivana, kterého se snaží přesvědčit, že miluje Dimitrije, Ivan tvrdí, že Kateřina miluje Dimitrije právě proto, že je takový jako je, ona chce být naopak jako Dimitrijova sestra a zmatený Aljoša tvrdí, že je vše naopak. Od Kateřiny také dostává Aljoša peníze pro důstojníka, kterého nedávno Dimitrij urazil. Během návštěvy u důstojníka poznáváme jeho lehce bizarní a nemocnou rodinu včetně syna Iljuši, což je onen chlapec, který Aljošu kousl a nyní již chápeme důvod. Aljoša předává důstojníkovi peníze od Kateřiny, jako od sestry, protože je oba urazil stejný člověk, důstojník peníze nejdříve nadšeně přijímá, maluje si světlou budoucnost, vzápětí ale peníze pošlape. Jak by se mohl podívat na svého synka - čest se neprodává. Poznáváme zde směsici zášti i výsměchu, hrdosti i čest prostých lidí, která se nedá koupit.

Aljoša hledá Dimitrije v hospodě, ale potkává zde pouze Ivana, který se chce s Aljošou před odjezdem blíže poznat i rozloučit. Po krátkém osvětlení rodinné situace z Ivanova pohledu diskuse postupně směřuje k tomu, zda bůh stvořil člověka nebo člověk boha a tím i ďábla. Ivan mluví o již jednou zmíněné lásce k lidstvu, která nemusí znamenat lásku ke každému člověku, o trápení, utrpení a týrání, zejména dětí. Mluví o Eukleidovském, tedy lidském, trojrozměrném myšlení a obtíži s chápáním Boha u takto omezeného myšlení. Dostává se k tomu, že na světě prostě existuje utrpení, které nemá viníka, a od utrpení se dostává ke hněvu a odpuštění. Aljoša namítá, že odpuštění je Ježíš Kristus a Ivan kontruje svojí básní v próze "Velký Inkvizitor" ze Španělska v době největšího řádění inkvizice. Líčí v ní situaci, kdy Ježíš přichází na jeden den na svět, lidé se mu klaní, ale inkvizice jej zatýká. Velký inkvizitor, devadesátiletý stařec, rozmlouvá s Ježíšem, vyčítá mu, že vůbec chodil mezi lidi, když církvi kdysi svěřil správu jeho věcí. Dnes nemá Ježíš lidem co říci, nemůže přidat nic k tomu, co řekl tehdy, protože by to nebylo fér, také mu vyčítá, že dal lidem svobodu, když založil víru na svobodné lásce, přičemž lidé nepotřebují svobodu, nevědí co s ní a klidně jí vymění za chléb. Proto musela církev založit svoji vládu na zázraku, tajemství a autoritě a tím odvrátit lidstvo od svobody ke štěstí. Vše podává jako oběť vyvolených být prostředníkem mezi bohem a lidmi, jimž přinášejí štěstí za cenu vlastní lži, protože pravda je pro obyčejné lidi nepoužitelná. Ivanův závěr je, že Ježíš přišel rušit a inkvizitor jej chce upálit, Aljoša to chápe jako odsouzení Říma, nikoliv pravoslaví, které je jiné. Tato hluboká teologická, morální a psychologická témata jsou promyšlena mnohem podrobněji a hlouběji, včetně psychologického rozboru motivů a situací a pro mě patří mezi to nejzajímavější z románu.

Den končí Ivanovou podivnou rozmluvou se Smerďakovem, který mluví o svém strachu z Dimitrije i o tajných znameních, která má umluvená s Fjodorem a která ze strachu vyzradil Dimitrijovi, ráno se Ivan balí a odjíždí do Moskvy. Aljoša po návratu do kláštera poslouchá starecovo vyprávění o jeho životě, nejdříve sledujeme Zosimovu kariéru v armádě, která směřuje k souboji, těsně před ním ale prozře a rozhodne se vstoupit do kláštera. Sledujeme jeho putování Rusí, zajímavější jsou ale úvahy o nastupující době individualismu oproti všelidskému a křesťanskému bratrství, o domnělé svobodě měnící se v budoucí otroctví, o rovnosti bohatých a chudých v duchovní oblasti - Bratři Karamazovi tak nejsou první dílo z té doby, které se zabývá svobodou. Zosima ale věří v záchranu Rusi Bohem, v sílu víry prostých lidí, v pravoslavnou Rus, kritizuje odtrhnutí se od Krista, rozebírá prostou, radostnou, optimistickou, jednoduchou až naivní víra lidu a chválí víru nezatíženou intelektuální spekulací. Zosima mluví o lásce ke všemu božímu stvoření, o lásce k dětem, proti použití síly hlásá použití pokorné lásky, což je pro něj strašlivá síla schopná podmanit si svět. Dále mluví o odpouštění a souzení jiných včetně, nevyzpytatelných cestách spravedlnosti, pokračuje v úvahách o pekle, které mu je utrpením v nemožnosti lásky a během svého vyprávění umírá.

Autor pokračuje líčením příprav k pohřbu a rozruchu, který způsobilo to, že se ze starecovi rakve začal šířit znatelný hnilobný zápach. Toho využili zejména jeho nepřátelé a odpůrci samého institutu starectví, kteří obviňují Zosimu z toho, že učil bludy, jako že život je velká radost a nikoliv slzavé údolí, neuznával hmotný oheň v pekle a nebyl přísný v postu, zkrátka lidé rádi vidí pád spravedlivého a jeho hanbu. Aljoša pod vlivem této události prožije jistá vnitřní otřes, ne proto, že čekal nějaký zázrak, ale pro zhanobení a odsouzení starce, jež byl poslední rok jeho vzorem, jehož miloval.

Zkroušeného Aljošu potkává Rikitin a táhne jej ke Grušeňce, která čeká důležitou zprávu od polského důstojníka, jehož před lety milovala. Po příchodu Aljoši a Rikitina začne Grušeňka Rikitina urážet a Aljošu svádět, ale když se dozví o smrti Zosimy, přestane se sváděním a slituje se nad ním, což on patřičně ocení. Grušeňka se ale nepovažuje za hodnou, naopak je zlá, jak Dimitrije, tak Fjodora jen dráždí pro své pobavení, i Aljošu pozvala aby jej ulovila a pak se mu vysmála, na čemž se domluvila s Rikitinem, který se chce Aljošovi pomstít, byť jeho motivaci neznáme. Scénu přeruší příjezd kočáru od důstojníka za kterým Grušeňka bez váhání odjíždí.

Vracíme se k Dimitrijovi, který se ničí vnitřním bojem - zvolí Grušeňka jej nebo otce, o důstojníkovi ani neuvažuje, a zvolí-li jej - kde vezme peníze, jak se urovná s Kateřinou? Postupně vyzkouší několik zoufalých plánů, ale žádný mu nevychází a tak se vydává ke Grušeňce, do jejíhož domu vtrhne těsně po jejím odjezdu a tak se rozzuřen vydává do otcova domu, jinde totiž nemůže být. Při líčení Míťových útrap rozebírá autor různé stavy a podoby žárlivosti, věnuje se ženské otázce i moderní ženě.

Znovu se s Míťou setkáváme, když zkrvavený a nepříčetný běhá po městě, rozhazuje peníze a je připraven prohýřit tři tisíce jako již jednou, poté se odklidit Grušeňce z cesty a za úsvitu si prostřelit hlavu. Vydává se tedy za ní, dojde na pití, dokonce nabízí důstojníkovi peníze za to, aby se Grušeňky vzdal, ten však chce víc, což Grušeňku rozzuří a důstojníka se zřekne, ani neví jestli posledních pět let milovala důstojníka nebo svůj vztek. Grušeňka s Míťou se konečně našli, ale večer končí příchodem policejních komisařů a prokurátorů, starý Karamaz byl nalezen mrtvý a tito přicházejí Míťu zatknout. Ten líčí svoji verzi, tvrdí, že otce nezabil, což odpovídá některým faktům, proti němu ale mluví peníze, které má u sebe a všeobecně se soudí, že je ukradl otci. Míťa nakonec přiznává, že jde o zbytek oněch prvních třech tisíc, jenže všechna svědectví jsou proti němu, měl prohýřit poprvé tři tisíce, podruhé také. Míťa ale stále tvrdí, a to i u soudu, že je sice padouch, ale ne zloděj, a aby to dokázal, prohýřil jenom polovinu Kátiných peněz, kdežto zloděj by prohýřil vše. Na druhou stranu měly peníze sloužit pro zajištění Grušeňky - sám Míťa je zmatený, vlastně celý měsíc prožil v duševních útrapách. Proč mu nevadí, že nyní hýří druhou polovinu a tím se těsně před plánovanou sebevraždou stává zlodějem, proč je lepší být padouchem než zlodějem, to jsou otázky, na něž se odpověď nedozvíme.

V ději se posouváme o dva měsíce dopředu, do dne před soudem s Míťou, ale nejdříve se prostřednictvím několika klukovin seznamujeme s Koljou Krasotkinem, třináctiletým synkem mladé vdovičky. Sledujeme ho, když jde Iljušovi, který je nemocen, umírá a Kolja se s ním jde smířit, jako ostatní chlapci. Kolja je realista a socialista, cestou si tropí žerty z hlupáků, mezi které řadí většinu lidí, je velmi hrdý a sebevědomý. S Aljošou se poznává až před domkem, kde bydlí Iljuša, oba si brzy padnou do noty, oba rozumí lidské duši. Kolja vypráví o svém kamarádství s o dva roky mladším Iljušou, kterého chránil, ale jejich přátelství se postupně rozpadlo, i kvůli trápení psa Žučky, a potom ta záležitost s Iljušovým otcem... Ocitáme se opět v bytě rodiny štábního kapitána, který nese synkovu nemoc velmi těžce, všichni se obávají, že pokud Iljuša zemře, otec se zblázní nebo zabije. Kolja je vřele vítán, ale stav jeho kamaráda jej proti jeho vůli dojme a rozruší, raději vypráví spoustu historek, třeba tu, kdy jeho návodná otázka způsobila praktickou realizaci přejetí husy, na které dokumentuje hloupost mužiků. Iluša diskutuje s Aljošou s horlivostí svého mládí a neznalosti, jeho moudrost je vyčtená z pár útržků knih a časopisů, které ani pořádně nepochopil, což si myslím každý dobře zná.

Aljoša se vydává za bratrem do vězení, kde Míťa obdivuje vědu a je mu proto líto boha, protože pokud člověk nemá duši, ale mozek, co bude s člověkem a co s bohem? Ptá se - není-li boha, člověk je velkolepý pán země, ale jak může být ctnostný? Ve vězení přišel Míťa k poznání, že sice trpí, ale existuje, což je pro něj radostné, trápí ho jen otázka, zda se smí trestanec oženit - bez Grušeňky totiž nechce žít. Aljoša věří, že Míťa není vrah, i Grušeňka je přesvědčená, že je vinen Smerďakov, který leží nemocen. Ivan je naopak přesvědčen, že vrahem je Míťa, zastihujeme jej, když jde navštívit nemocného Smerďakova a jde o jeho třetí návštěvu u bývalého otcova sluhy. Poprvé byl u Smerďakova těsně po pohřbu, tento byl velmi sláb po záchvatu padoucnice a během této návštěvy se Ivan utvrdil o jeho nevině. Aljošovo přesvědčení jej přece jen mate a tak se vydává o dva týdny později znovu ke Smarďakovi a dozvídá se, že Smerďakov byl přesvědčen, že Ivan očekává, že Míťa zavraždí otce, že to, byť nevědomky, schvaluje jako dobré řešení celé situace. Smerďakov se začíná vybarvovat jako velký intrikán a psycholog, velmi znejistí Ivana, jenže Kateřina ukazuje Ivanovi Míťovo opilé, horečné a nelogické psaní, ve kterém přísahá, že zavraždí otce. Toto psaní napsal v předvečer vraždy a Ivan jej bere jako hlavní, matematický, důkaz toho, že vrahem je Míťa. Při třetí návštěvě, v předvečer soudu, je Smerďakov podivně přezíravý, z více náznaků se zdá, že chce Ivana vmanipulovat do toho, aby se cítil vinným z otcovi smrti. Přiznává se totiž k jeho vraždě s tím, že to bylo na Ivanův příkaz, byť nevědomý, Smerďakov Ivana označuje za vraha před zákonem a sám se hájí Ivanovým krédem "vše jest dovoleno". Ivan chce před soudem vše odhalit, ale Smerďakov je rozhodnut vše popřít, navíc nemá Ivan žádný důkaz, pouze bere od Smerďakova ony tři tisíce.

Po tomto přiznání čeká doma Ivana další blouznivý rozhovor s čertem, kterého považuje za halucinaci, za ztělesnění svých hnusných a zlých myšlenek a citů. Jejich debata je ale spíše veselá, čertovy odpovědi jsou sarkastické - čert třeba popisuje svůj revmatismus a jeho léčení. Míchá sem i filosofii a pochybnosti o existenci boha, což je od ďábla obzvláště pikantní, "vidíš a přeci nevěříš", vyčítá mu Ivan. Rozhovor pokračuje heroismem a titanismem nového člověka, ale je přerušen příchodem Aljoši se zprávou, že se Smerďakov oběsil. Kdo by nyní věřil Ivanově prohlášení o Smarďakově vině, zvlášť když poslední náznak důkazu, peníze, nebyly u něj nalezeny... Jde o velmi promyšlený tah Smerďakova, který tak všechny trestá a trápí.

Druhý den je zahájen soud nad Dmitrijem za obrovského zájmu publika nejen z města, ale i z Petrohradu a Moskvy, případ je totiž znám v celém Rusku díky zprávám v novinách, které ale obsahují spoustu nesmyslů, některé z nich napsal dokonce Rikitin, který si chce na tomto případě založit literární kariéru. Obecné sympatie a mínění lidu je následující - ženy jsou na Míťově straně, pánové jsou v důsledku toho proti němu. Líčení procesu zabírá prakticky celou čtvrtou knihu, ale opakují se fakta čtenáři již známá, pouze v nových souvislostech a úhlech pohledu. Autor se pozastavuje nad složením poroty, nižší úředníci, řemeslníci, rolníci - jak ti mohou pochopit tak složitý případ? Výpovědi svědků směřují jednoznačně k obvinění obžalovaného, ale u práce obhájce můžeme sledovat typické právnické kličky jako znervózňování a očerňování svědků, výslechy jsou tak plné jemné komiky. Aljošův výslech přinese přeci jen náznak důkazu pro Míťovu neviny, také Kateřina a Grušeňka mu svojí výpovědí značně pomohou, vše vypadá celkem dobře, když je povolán Ivan, jehož výpověď způsobí katastrofu. Odevzdává soudci tři tisíce rublů od Smerďakova a reprodukuje jeho přiznání i to, že jej on nevědomky navedl, stejně jako ostatní, kteří si přáli smrt starého Karamaze, a teď pokrytecky soudí Dmitrije. Ivan je nepříčetný a v deliriu, jeho přiznání rozhovorů s čertem mu také moc na důvěryhodnosti nepřidají, ale Kateřina dostává hysterický záchvat a chce učinit novou výpověď, aby zachránila Ivana. Ukazuje nyní Míťův opilecký dopis, vylévá si všechnu svoji nenávist a ponížení, které se jí od Míťi dostalo. Ivanou výpověď všichni chápou jako blouznivou reakci člověka, který chce zachránit svého bratra, vyvrhele Míťu, jako výpověď někoho, kdo sám nemá čisté svědomí, protože otce rád neměl.

Po výpovědích svědků pronáší řeč státní zástupce, který se ve své řeči zabývá psychologií ruského zločinu a charakterizuje současné Rusko na příkladu trojice bratrů Karamazových. Zástupce odhaluje hlavní motiv, kterým nejsou peníze ale žárlivost a hlavním důkazem je mu dopis, který předjímá vraždu, je to její plán. Následuje řeč obhájce, který uznává, že faktů proti obžalovanému je mnoho a jsou zdrcující, ale každý jeden lze vyvrátit, žádný sám o sobě neobstojí kritice. Obhájce používá stejně jako obžaloba psychologii, kterou lze použít i naopak, ledacos se dá otočit a vysvětlit, tak, jak člověk potřebuje, např. pro obhajobu je Smarďakov chytrý intrikán, pro obžalobu slaboduchý idiot. Obhájce popírá existenci tří tisíc, protože neexistuje možnost prokázat, že tyto peníze vůbec existovaly, a pokud neexistují peníze, tak neexistuje ani loupež. Podobně jako odmítl obhájce loupež, odmítá i vraždu, protože hlavním důkazem je opilé psaní, ale nikde není důkaz, že jeho pisatel vykonal to, co si předem naplánoval. Míťova návštěva Grušeňky a později u otce v den vraždy byla impulzivní, nebyla plánovaná, jak by odpovídalo charakteru plánu, navíc každý opilec vykřikuje - zabiji tě - když je vyhazován z hospody. Obhájce obviňuje Smerďakova, přesně tak, jak jsme slyšeli při jeho přiznání Ivanovi, i jednotlivé detaily a stopy přesně odpovídají. Obhájce chápe závažnost případu otcovraždy, tím více ale upozorňuje na to, že starý nebyl pravým a správným otcem, a pokud je Dmitrij špatným člověkem, může za to ten, kdo jej vychoval, resp. nevychoval, tedy jeho otec, který si ani nezaslouží být nazýván otcem. Řeč obhájce je velkolepá, vznosná a přesvědčivá a při poradě poroty panuje v sále všeobecné přesvědčení o osvobození Míti, ale porota jej uznává vinným a odsoudí ho ke dvaceti rokům na Sibiři.

Aljoša a Kateřina plánují jeho útěk do Ameriky, který připravil Ivan ještě před svým zhroucením, závěrečná setkání všech hrdinů jsou těžká, každý z hrdinů prožívá duševní muka střídající se lásky a nenávisti. Podrobným popisem pohřbu Iljuši, který zemřel dva dny po rozsudku nad Míťou, román končí.

29.03.2008
Diskuse k článku:
Počet příspěvků: 1 - zobrazeno v: 12.12.2019 - 12:02:01
Alča (09.03.2009 - 21:56:45):
Báječně zpracované, moc mi to pomohlo.
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
10.11.2019: Arduino 02 - Co koupit?
Když jsem psal první díl o Arduinu a elektrotechnice, tak jsem si myslel, že na letošní Vánoce budu vybírat nějaký vhodný set. Na podzim to sice vypadalo, že nebudu mít čas se něčemu takovému věnovat, teď to zase vypadá, že by chvíle času zbýt mohla. A tak se zatím zabývám alespoň rešerší možností. Napadají mě totiž otázky jako: originální deska nebo klon, jaká verze desky, jen základní deska a 
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Moc nerozumím tomu, proč recenzujete nahrávku Agonu, když nemáte rád současnou artificiální hudbu.. Btw. mohu vás ujistit, že o "chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů" skutečně
...
Michal Nejtek | 08.01.2018
Václav Havel - Largo desolato, Pokoušení, Asanace
To je zajímavé, asi si je taky přečtu. A alkohol a volné vztahy bych tak nějak tolerovala. Není to sice ideál, ale ani to není důvod k příliš přísnému soudu.
...
Verunka | 12.11.2017
Statistiky
Aktualizováno: 08.12.2019
Počet článků/fotek: 1380/13846
(C) Saha - 1990 - 2019 - Verze 1.3.32 - 11.05.2019 - Generated by SHREC 2.216
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.