Stanislaw Lem - Deník nalezený ve vaně
Stanislaw Lem, polský autor sci-fi, je dnes řazen ke klasikům žánru s tím, že jeho tvorba je spíše filosoficky laděná. "Deník nalezený ve vaně" z roku 1961 mě při čtení zaujal svoji až absurdně kafkovským prostředím a atmosférou. Máme před sebou zprávu z daleké budoucnosti, ve která je hodnocena naše doba pouze na základě nemnohých zpráv. Došlo totiž ke zničení veškerého papíru jakýmsi subatomárním virem a tím ke ztrátě veškeré naší vzdělanosti, což je myšlenka sama o sobě zajímavá. Značně zkreslený pohled budoucích generací je zásadně změněn nálezem tzv. "deníku nalezeného ve vaně", který obsahuje vzpomínky muže z Pentagonu III, obrovského podzemního komplexu, neprodyšně izolovaného od okolí.
Deník popisuje putování autora obrovitými chodbami komplexu, familiérně zvaného Barák. Po dlouhém bloudění se dostává k důstojníkovi, který ho pověřuje Misí a pro podrobnosti je odveden k dalším důstojníkům, jimi je zapomenut a tak bloudí dále po chodbách. Občas vejde do nějaké kanceláře, kde s ním jednají, jako by jej čekali. Jeho chování dovádí některé důstojníky k sebevraždě, pohybujeme se totiž ve světě totální paranoi a byrokracie. Všichni jsou minimálně dvojití agenti, každý na každého donáší, udávají se, vše řídí směrnice a řády obrovského byrokratického aparátu, založeného na tom, že každý dokument se dřív či později dostane tam, kam má. Postupně se hrdina dostane k dalšímu důstojníkovi, který mu předá popis Mise, který je samozřejmě zašifrovaný, byť letmé nahlédnutí do spisu mu až příliš připomíná jeho vlastní myšlenky při bloudění Barákem. Toto putování chodbami a výtahy trvá celé dny a hrdina přespává v koupelně.
Hrdina se vydává do šifrovacího oddělení, kde sledujeme zajímavý výklad o tom, že každý text je šifra. Výklad pokračuje dešifrováním významu Shakespeara a nikdy nekončícím řetězcem dešifrování dešifrovaných textů. Každý text i rozhovor je tak šifrou a jedna z postav má dokonce šifrované hodinky. Během tohoto rozhovoru je hrdinovy nenápadně vyměněna Mise za prázdné papíry, což hrdina zjišťuje později. Z náhodně odposlechnutého rozhovoru získává dojem, že vše, co se mu dosud děje je součástí detailně promyšleného plánu a testu, ve kterém ale začíná selhávat. V krátké pasáží v archívu si zase můžeme vychutnat autorův smysl pro absurdní a pseudovědecké názvy funkcí a tvorbu terminologie a zajímavá je i krátká poznámka o zastaralosti fyzického mučení, moderní je duševní mučení.
Po opuštění archívu hrdina zjišťuje, že se přehlédl v čísle dveří a chvíli se utěšuje tím, že byrokratický stroj nefunguje perfektně, což musí zkušený paranoik a skeptik odmítnout. Poté se připlete k přehlídce admiralissima, končící degradací vybraných důstojníků. Admiralissimus bere vypravěče sebou jako tajňase, ten využívá příležitosti a líčí svoji situaci, bohužel admiralissimus usíná a tak hrdina alespoň prohrabe jeho zásuvky. Po další anabázi se ocitá hrdina ve "své" koupelně, kde spí jiný muž, a tak aspoň při holení rekapituluje svoji situaci. Jde opravdu o získání Mise v byrokratickém aparátu, nebo je to vše test, nebo dokonce Mise již probíhá? Vždyť již odhalil několik agentů, kteří spáchali sebevraždu a dalším překazil jejich plány. Další varianta je, že je to vše je pouhopouhá náhoda.
Po probuzení se muž z koupelny dává s hrdinou do řeči, jde o starého, ještě opravdového špiona, který se ptá se hrdiny čím prošel a předvídá mu, co ho ještě čeká - jde totiž o standardní postup. Celé to špionství a Mise má najednou příchuť něčeho, co funguje samo pro sebe. A tak následuje setkání s doktorem, který hrdinu vyslechne a uklidní tím, že reálnost zrad a sebevražd je diskutabilní - přece viděl jen odejít důstojníka a pak slyšel výstřel... A dává mu na zvážení, že nejde o test nebo Misi, ale o tréning. Následuje pitka s ostatními pacienty, ze kterých se vyklubou profesoři a agenti, rozvíjejí teorie o dvou rozvědkách vzájemně se infiltrujících až prorůstajících do jednoho celku. Možná ani neexistuje žádný nepřítel, pouze aparát rozvědek a kontrarozvědek. Toto je zakončeno odhalením obrovské sítě násobných intrik již známým knězem, který našeho hrdinu přesvědčuje ke skutečném spiknutí, nad rámec agenturních příkazů, směrnic a řádů. Po dalším bloudění, kdy hrdina málem opustí Barák, přičemž o vnějším světě čtenář spíše pochybuje, se hrdina vydává na sraz se špionem v koupelně, a nalézá ho ve vaně, kde se podřízl.
Pohybujeme se v obrovském komplexu kanceláří a kromě koupelen, kde hrdina přespává a jídelen, se nesetkáváme se žádnými obytnými prostorami. Nepřekvapí nás, že za týmiž dveřmi může být pokaždé někdo jiný. Ale až na pár sci-fi rekvizit jde spíše o post-moderní absurdní a kafkovský příběh, který je proložený zajímavými filozofickými úvahami. Hrdina se zmítá v byrokratickém aparátu, který je plný směrnic a předpisů, o jejichž smyslu a reálném opodstatnění lze úspěšně pochybovat a celý aparát budí dojem, že existuje jen sám pro sebe. A tak se zmítáme mezi přesvědčením, že jde o absolutní kontrolu a manipulaci nebo o totální náhodu a ke konci narážíme i na biblická témata. Dílem se line ironie k tehdejší byrokracii, která je dobře patrná i v dalších dílech autorů z východního bloku - jenže tato byrokracie se dnes vrací v krásné paralele všemožných managerů nebo směrnic EU.
Podobný, absurdně byrokratický, komplex nebo obrovská budova má zřejmě ve slovanské (nebo socialistické) literatuře hlubší kořeny a tradici, viz. třeba Weissův "Dům o tisíci patrech" nebo Strugackých "Pohádka o trojce", která společně s "Pondělí začíná v sobotu" také paroduje byrokracii. Možná se tento trend táhne až ke Kafkovi, ale v anglo-americké produkci jsem se s podobným tématem nesetkal - pokud pominu skvělý "Most" Iana Bankse.