F.M.Dostojevskij - Idiot
Idiot je další z velkých románů ruského klasika F.M.Dostojevského, ale v porovnání s dalšími díly tohoto autora mi přijde slabší. Obzvláště to vynikne v kontrastu s "Bratry Karamazovými", se kterými pojí Idiota několik společných rysů a témat. Na začátku románu se seznamujeme s knížetem Lvem Myškinem, duševně nemocným mladým mužem, jehož okolí považuje za idiota, nikoliv ovšem v klinickém smyslu slova, ale spíše ve společenském smyslu. Jeho "jiné" myšlení, prostota a jednoduchost působí ve složitých intrikách vyšší společnosti nepatřičně, jeho přímé a bezelstné odpovědi nezapadají do rozhovorů plných jemných narážek a náznaků. Kníže se nechová tak, jak okolí očekává, tím rozbíjí zažité zvyklosti a stává se jakýmsi katalyzátorem děje.
Kniha je celkem čtivá, ale chybí mi hlubší úvahy, které mě ve zmíněných Bratrech Karamazových hodně bavily. S Bratry je společná i formální stránka románu, který se skládá ze čtyř dílů, každý zachycuje pár dní, nabitý událostmi. Celkově mi ale "Idiot" přijde příliš "dobový", popisuje totiž společnost, která je dobově, místně i tradicí pevně ukotvená a dnes je obtížně pochopitelná, byť je zachycen i její přerod v moderní společnost. Celkovou pochopitelnost snižují i neustále zvraty v ději, resp. ve vztazích, kdy postavy dělají něco jiného než říkají, během hodin zásadně mění své názory atd. Zajímavý je i motiv hrdosti, kdy není pomoc ostatních přijata jen proto, že není nabídnuta adekvátní formou. Toto téma se v knize objevuje několikrát, jedna z postav k tomu říká "ztratili jsme rozum samou hrdostí". Dále je v díle opakovaně probíráno téma nesmyslného zločinu, ženská otázka (ať už je tím myšleno cokoliv), autor také hodně mluví o dětech, objevují se úvahy o ruské duši, podstatě víry atd.
Jak již bylo řečeno, kníže Myškin je mladý muž, který se léčil ve Švýcarsku. Jako dítě byl prakticky idiot, nyní je sice při rozumu, ale není zcela zdráv, trpí epilepsií a okolí jej stále považuje za idiota. Tento sirotek bez prostředků, pouze se skromným uzlíčkem, se vrací do Petrohradu vlakem. Během cesty se seznamuje s Rogožinem, dědicem několika miliónů, dozvídá se o jeho lásce, krásné Natasje Filipovně a je svědkem toho, jak se do jeho přízně vetře Lebeděv, malý úředníček a vykladač apokalypsy. Kníže Myškin se v Petrohradě vydává ke generálovi Jepančinovi, jehož manželka je jeho velmi vzdálenou příbuznou, ale účelem návštěvy je pouhá touha seznámit se, což na generála působí absurdně. Ale jako ostatní, i on v knížeti najde jisté zalíbení a pomůže mu najít ubytování u svého pobočníka Gani. Kníže se seznamuje se třemi generálovými dcerami, které jsou všechny výjimečné, ale prim hraje nejmladší Aglaja. O nejstarší z nich, pětadvacetiletou Alexandru se uchází Tockij, pětapadesátiletý boháč a generálův druh, který má problém s Natasjou, kterou vychovával jako sirotka od dvanácti let v jedné ze svých vesnic. Natasja přijela před pár lety do Petrohradu, rozhodnuta zabránit mu z čiré nenávisti ve svatbě skandálem, takže plánovaná svatba Gani a Natasji je Tockému vhod. Ale Gaňa koketuje i s Aglajou a kvůli jejímu slovu je ochoten zrušit plánovanou svatbu s Natasjou. Generálova manželka s dcerami hledí nejdříve na knížete s nedůvěrou a přezíravě, ale ten si záhy svým nenuceným, naivním a bezelstným přístupem získá jejich sympatie. Nejdříve popisuje popravu, jíž byl svědkem, analyzuje poslední myšlenky popraveného, vypráví o svém pobytu ve Švýcarsku, o dětech, jež měl velmi rád.
Dále poznáváme Gaňovu rodinu a jsme svědky počínající hádky kvůli Natasje, kterou přeruší její nečekaný příchod. Je totiž den jejích narozenin a večer padne její vyjádření ke Gaňove nabídce. Kníže se vydává na tento večírek, a přestože není pozván, tak jej společnost přijme, alespoň pro pobavení. Čas do rozhodnutí si krátí hrou, kdy má každý vyprávět o svém nejhorším skutku, což jsou převážně klukoviny, které ale měly zásadní dopad na aktéry. Navíc ostatním na večírku nepřipadají nijak hrozné, čímž je ukázána relativita a subjektivita každého skutku. Během této hry se Natasja naprosto nečekaně zeptá knížete, zda si má vzít Gaňu a slibuje, že učiní, jak řekne. Kníže je proti, je přesvědčen, že si ji Gaňa bere pro peníze. Natasja se vzdává věna (70 tisíc), Rogožin přináší 100 tisíc a kníže sám nabízí Natasji sňatek, protože ji miluje lítostí a slitováním. Navíc kníže nečekaně vytahuje dopis s dědictvím po vzdáleném příbuzném, kupci Pavliščovi, čímž se jeho nabídka ke sňatku dramaticky mění. Svým způsobem působí celá scéna jako fraška, ale spěje k dramatickému vyvrcholení, v němž Natasja odjíždí s Rogožinem, jeho sto tisíc háže do krbu s tím, že jsou Gaňovi, pokud je vytáhne.
Druhý den odjíždí kníže do Moskvy a mine několik měsíců, kdy o něm máme jen kusé zprávy. Nečekané rozuzlení na večírku mělo dramatický dopad na všechny zúčastněné, Natasja odjíždí do Moskvy, později za ní odjíždí Rogožin, oba spolu střídavě žijí, Natasje ale před ním několikrát uteče a to prý i od oltáře. S knížetem se znovu setkáváme při jeho návštěvě Rogožina v petrohradském domě, kde rozebírají Natasjiny vrtochy. Rogožin je přesvědčen, že za vším je její až velká láska ke knížeti, které se bojí a se kterou si tato rozpolcená žena neví rady. Kníže bloudí po petrohradských ulicích, dumá, zda jet za Jepaničovými na letní byt a jeho duševní stav má blíže k tomu, když býval nemocen. Cítí se jako před epileptickým záchvatem, uvědomuje si sílu života, prožívá chvíle vyššího vědomí, moment vrcholné extáze, náboženské vytržení. Večer při návratu na něj Rogožin zaútočí nožem a knížete zachrání pouze záchvat, ze kterého se léčí na letním bytě, v Leběděvově vile. Zde knížete navštěvuje celá rodina generála Jepaniče, debatuje se i o "ubohém rytíři" ze staré ruské básně, což je člověk, který má ideál a je schopen pro něj obětovat celý život. Společnost vyruší a rozruší návštěva Burdovského, údajného syna Pavliščeva, po němž kníže dědil, v doprovodu několika druhů, již dříve představených v jiných souvislostech. Burdovský se domáhá dědictví, případ je dokonce lživě rozmáznut v humoristickém časopise. Tento údajný syn je ve skutečnosti spíše prosťáček, jež knížeti připomíná sebe sama v době nemoci. Zejména díky Gaňovi se vyjasní, že za vším stojí jistý advokát, spoléhající na to, že kníže, idiot, rozhazuje peníze na podobná vyrovnání bez uvažování. Navíc se rozhovoří jeden z mladíků, Ipolit, umírající na souchotiny, a postupně vyjde najevo to, jak vznikl lživý článek - drobná darebáctví jednotlivců jsou složená v celkově špatný a mylný dojem.
Třetí díl začíná debatou o ruském liberalismu v generálově vile, účastní se jí i kníže, který byl zavolán, aby se vyjasnila jeho korespondence s Aglajou. Ta jej svádí i odmítá, zve na schůzky, ale rafinované způsoby u knížete selhávají a Aglaja musí jednat mnohem příměji, než je zvykem. Natasja dokonce tvrdí, že knížete ožení s Aglajou a klade to jako hlavní podmínku vlastního sňatku s Rogožinem. Kníže se vše dozvídá od Rogožina při jejich nočním setkání v parku, které je zakončeno setkáním větší společnosti u knížete doma. Zde je debatována situace Ruska, hledání národní identity i obava z technického rozvoje a ateismu, vedoucího ke ztrátě víry v boha, mluví se o silné víře předků, kterou dnes nemá co nahradit. Nad ránem začíná Ipolit číst svoji zpověď před plánovanou sebevraždou, v úvodu uvažuje o perspektivách člověka, který ví, že mu zbývá jen několik týdnů života. Dává ho do kontrastu se žebrákem, který má před sebou celý život a přesto je pesimista. Jedná se o jednu z větších, myšlenkově závažnějších částí, ve které sledujeme jakýsi morální zápas, skoro s prvky titanismu a hrdinství, který vnímám jako přerod člověka druhé poloviny devatenáctého století. Ipolit si plánuje prohnat kulku hlavou za úsvitu (podobně jako v Karamazech), protože přijít na věčnost o několik dní dříve nebo později je lhostejné. Poté, co skončí svoji řeč, prohlásí, že svítá, což společnost přijme více než chladně. Nikdo si totiž ani neuvědomí, že je to moment, kdy se hodlá zastřelit, a když jim to dojde, jsou ochotni se hádat, zda to skutečně provede nebo ne. Jeho pokus se (bohužel) nepovede, což všechny a Ipolita nejvíce, staví do trapné situace. Kníže nemůže usnout, bloudí parkem, až usedne na lavičku, kam jej, nejdříve skrytě, pak otevřeně, zvala Aglaja. Nad ránem se s ní setkává, ona mu nabízí své přátelství, protože je jediný komu může důvěřovat. Svěřuje se, že se chystá utéct z domova, protože nechce být generálskou dcerou, ale chce být užitečná. Rozhovor se pomalu přesunuje na Natasju a její potřebu cítit se podlá (nebo padlá).
O týden později jsme svědky hádky Gani a jeho sestry Varji, jež je uvedena úvahou o obyčejných lidech a jejich pocitu vlastní jedinečnosti - pro tuto obyčejnost je Gaňa urážen Ipolitem, který stále neumírá a jeho stav se lepší. Zmíněná hádka se týká plánované svatby Aglaji a knížete, což je opět velký dějový zvrat proti předchozím událostem, typický pro celé dílo. Před svatbou je uspořádán velký večírek, kde je kníže představen výkvětu společnosti, vysoce postaveným a urozeným Jepaničovým známým. V této společnosti je přítomen i Pavliščevův příbuzný a kníže je zděšen, když se dozví, že jeho dobrodinec přestoupil před svou smrtí ke katolicismu. Ten je knížeti, hluboce věřícímu křesťanovi, horší než ateismus, brojí proti katolické církvi, proti její světské moci, proti římskému papeži, ateismus a socialismus vidí jako plod katolicismu. Ovšem tyto jeho názory jsou pro společnost příliš odvážné a tak je s díky přijato přerušení, když kníže v zápalu řeči shodí vzácnou čínskou vázu, přesně jak Aglaja předvídala, sám kníže odnese tuto epizodku lehkým epileptickým záchvatem.
Druhý den zve Aglaja Rogožina, knížete a Natasju na setkání, kde se má vše rozhodnout. Obě dívky se hádají o knížete, kterou a jak miluje - kníže miluje obě, každou jinak, ony se nenávidí a žárlí na sebe. V rozhodném okamžiku chvilkovým zaváháním nechá Aglaju utéct a zůstává u Natasji a během čtrnácti dnů je plánována svatba knížete s Natasjou, ale cestou k oltáři zahlédne Natasja Rogožina a uteče s ním od obřadu. Na druhý den se kníže vydává za nimi do Petrohradu, po dlouhém pátrání se dostane k Rogožinovi domů, kde nalézá Natasjinu mrtvolu. Vrahem je nemocný Rogožin, který má zánět mozkových blan a během noci se kníže vrací do idiotského stavu a tak celou trojici naleznou ráno lidé.
Celý příběh je vyprávěn v jemných náznacích, ústících do obrovských zvratů. Podobný styl dnes vnímáme obtížně (já tedy určitě), vše je prostě zmatečné a podivné, motivace a chování většiny postav nechápu. Nemohu ale románu upřít pár zajímavých postav a myšlenek, také popis petrohradské společnosti je místy zajímavý, ale celkově tak nějak nevím, co vlastně chtěl autor tímto dílem vyjádřit. Dvousvazkové vydání z roku 1928 obsahuje množství překlepů, na několika místech chybí dokonce části textu, francouzské citáty jsou uvedeny bez překladu.
- A.S.Puškin - Cesta do Azrumu
- A.S.Puškin - Piková dáma a jiné povídky
- Běsi
- F.M.Dostojevskij - Bílé noci
- F.M.Dostojevskij - Bratři Karamazovi
- F.M.Dostojevskij - Bytná
- F.M.Dostojevskij - Hráč
- F.M.Dostojevskij - Chudí lidé
- F.M.Dostojevskij - Neobyčejné příběhy
- F.M.Dostojevskij - Nětočka Nězvanovová, Strýčkův sen
- F.M.Dostojevskij - Něžná
- F.M.Dostojevskij - Zápisky z podzemí
- F.M.Dostojevskij - Zločin a trest
- Michail Bulgakov - O prospěšnosti alkoholismu
- Michail Bulgakov - Osudová vejce, Psí srdce
- Michail Bulgakov - Psí srdce a jiné povídky