Haggard, Interitus - Praha Abaton, 30.10.2008
Německou metalovou skupinu Haggard nesleduji nijak pečlivě, ale vystoupení na MoRu 2008 se mi celkem líbilo a tak jsme se rozhodli vydat na pražský říjnový koncert, zvlášť když jsme měli v tomto městě ještě nějaké další povinnosti.
Díky chybné navigaci jsme do klubu Abaton dorazili až o tři čtvrtě na devět, během předposlední písničky Interitus, první předkapely, což mě hodně mrzí, na tuto kapelu jsem se opravdu těšil. Stíháme tak jenom skladbu, při které je představena celá kapela, takže hodnotit vystoupení si vůbec netroufám.
První dojem z celého "Prostoru Abaton" tvořila poněkud ambivalentní směsice pocitů. Na jednu stranu se mi industriální a opravdu UG prostor, připomínající kultovní brněnskou Šedou Litinu, svou atmosférou líbil, na druhou stranu je i přes rozlehlost celé budovy koncertní sál malý. V budově se ukrývá několik různých místností, dva bary a to dokonce s mojitem, pouze pohled obsluhy po jeho objednání raději nekomentuji. Vlastní koncertní sál se nalézá v patře a nad ním je ještě galérka, celkově se jedná o členitý a správně undergroundový prostor. I WC je nezvykle mnoho, ovšem příště si asi raději vezmu gumáky...
Kolem čtvrt na deset začíná hrát druhá předkapela, o které nebylo na plakátech ani jinde ani čárky. Jedná se o special guest z Německa, jméno jsem přeslechl, znělo to něco of hell nebo tak nějak :-) Kapela kombinuje různé odrůdy melodického deathu, myslím, že zpěvákovo triko In Flames hovoří za vše. Nad šeď nudy a průměru zvedá kapelu právě jeho zpěv, střídá čistý a murmur a některé momenty znějí opravdu dobře a zajímavě. Přesto vydržíme první tři věci a pak odcházíme blíže zkoumat členité prostory klubu.
Haggard
Haggard, někdy označovaní jako gothic metal, jindy jako experimentální death metal kombinují ve své tvorbě metal a symfonicko-epické prvky. A symfonická sekce je pojata s německou důkladností, na deskách i koncertech se podílí mnohačlenný ansámbl klasických nástrojů a zpěváků. Proto nikoho nepřekvapilo, když těsně před půl jedenáctou napochodovalo na pódium osvětlené svíčkami cca 14 muzikantů, i když někteří z návštěvníků pochybovali, že se všichni na pódium vejdou. Současná sestava se trochu liší od té, kterou jsme viděli na MORu - smyčcová sekce je menší, pouze dvoje housle (nebo violy?), zato je posílena dechová sekce (flétna a roh), symfonická sekce obsahuje ještě tympány, gongy a klávesy. Klasickou metalovou sekci včetně bubeníka vede kytarista Asis, hlavní mozek kapely, který hraje i na strunný nástroj podivuhodné konstrukce. O pěvecké party se kromě Asise stará ještě dvojice zpěvaček a zpěváků, takže místy zní až pětičlenný chór, což je docela síla. Blonďatá zpěvačka je spíše na svíjení, kroucení se, ksichtění se a svůdné úsměvy, což jí jde skvěle, zpěv by mohl být lepší, ale od toho je tam druhá, černovlasá zpěvačka. Vyložená pochoutka jsou oba zpěváci (zvlášť baryton), kteří dostávají celkem málo prostoru a tak obdivuji i jejich dlouhé a trpělivé čekání.
Vystoupení začalo intrem "The Origin" z nové desky, na které navazuje titulní "Tales Of Ithiria", stejně jako na desce. Začátek vystoupení trochu pokazily rezonance kusů střechy, pak se však vše srovnalo a mohli jsme vychutnávat jednotlivé kousky. Došlo na ukázky ze všech čtyř desek, namátkou jmenuji třeba "The Observer", "Herr Mannelig", "Upon Fallen Autumn Leaves", "A Pale Moon's Shadow", "The Final Victory" a další, zásadní rozdíl mezi novými a staršími skladbami jsem nepostřehl. Poslední věc, kterou slyšíme je první přídavek "Awaking The Centuries", předcházený dlouhým představením všech členů. Protože je už půlnoci, odcházíme zkoumat taje noční pražské dopravy a tentokrát už nebloudíme.
Koncert měl opravdu výbornou atmosféru a každý kousek byl odměněn až frenetickým potleskem, který skupinu celkem překvapil (pokud to nehráli) a v jeden moment se někteří členové vydali se svými nástroji mezi publikum. Tento úspěch lze částečně přisoudit i tomu, že Haggard (podle mě) nepatří do zástupu symfo-metalových skupin, ani ne proto, že symfo-sekce zní naživo místo ze sampleru, ale spíše svým přístupem. V tvorbě i koncertním programu totiž chybí jakékoliv přímočaré a zpřístupňující prvky, líbivé melodie nebo jednoduché momenty. Kapela zkrátka hraje po svém, a tak není její publikum masové a trendové, ale spíše věrné a výkon patřičně ocení. Díky této svojskosti sice vyzněly některé momenty nesourodě, častěji ale zafungovala určitá magie mezi muzikanty a diváky a místy se dá říci, že došlo na jisté kouzlo. Zmíněná nesourodost mohla být způsobená také tím, že jsem první dvě třetiny strávil na galérii, odkud bylo sice perfektně vidět, ale zvuk nebyl ideální, jenže onen dojem občasné roztříštěnosti mám i při poslechu desek.
Nejsem žádný velký fanoušek Haggard, přesto mě vystoupení celkem dostalo, škoda jen, že Interitus nehráli před Haggard ke kterým mají stylově blíže a alespoň já bych se líp naladil.
