images/logo.png
SHWB na blogspot  | Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

Trochu divné kusy 1, editor Martin Šust

Martin Šust si pomalu buduje jméno v české sci-fi komunitě, jednou z prvních větších prací, díky níž vstoupil do širšího povědomí byla byla antalogie moderních fantastických povídek, nazvaná Trochu divné kusy z roku 2005. Tento poměrně tlustý svazek (přes 550 stránek) obsahuje 15 povídek anglicky píšících autorů z Velké Británie, USA a Austrálie, z každé země pochází pět povídek. Zaujala mě poměrně pečlivá redakční práce, povídky obsahují medailonky autorů, editorovu předmluvu a autorův doslov. Úvodní slovo k povídkám mi přijde nadbytečné, na povídku si udělám vlastní názor během čtení, nepotřebuji, aby mi někdo něco podsouval. Ono to totiž svádí k pocitu - geniální autor nepochopen blbým čtenářem - což sice není případ této knihy, ale i tak.

Kniha vyšla v edici zaměřené na New Weird, a tak obsahuje i některé povídky z tohoto (sub)žánru, který jsem dosud úspěšně ignoroval. Primární zaměření je na moderní a tak trochu divné povídky, editor se snaží přinést co nejširší přehled současné fantastiky, přitom se (samozřejmě) zaměřuje na kvalitu povídek. Po úspěchu této knihy následovaly další dva díly, drobnou nevýhodou je to, že všechny tři díly vyšly jak brožované, tak vázané, takže při troše nepozornosti máte každou knihu v jiném provedení, jako já. Na druhou stranu se první díl dá (dal) sehnat i s editorovým podpisem - mám 192/260 :-)

Některé povídky jsou zajímavé, některé méně, vyloženě divných, jak slibuje název sbírky, mi přišlo jen pár. Největší překvapení pro mě byla australská sci-fi, první dvě povídky mě nadchly, zbylé tři jsem pořádně nepochopil.

Eric Brown - Děti zimy

Děj povídky se odehrává na planetě Štěstěna, kde se střídají dlouhé zimy trvající 18 období a krátká období velkého vedra, trvající cca 5 období, přičemž jedno období odpovídá asi jednomu zemskému roku. Kromě pozemské kolonie žijí na planetě ještě původní obyvatelé, tzv. Modráci a mezi oběma rasami panuje v lepším případě netečnost, spíše však skrývané nepřátelství. Začátek nás zastihuje v počínajícím globálním jaru, vypravěčem je 18 letý mladík Jen. Užíváme si skvělou atmosféru zimy, bruslení po ulicích i prodej horkých hlíz nás vtáhne do děje a kromě Jena poznáváme jeho přátelé, Kellora a Nani, kteří prožívají svoji první lásku. Při cestě domů se Jen seznamuje se zraněnou Modračkou Ki, se kterou se sblíží a jsme svědky i jejich lásky.

Součástí života na planetě je i zasvěcení mladých, během nějž se mají dozvědět Pravdu. Tyto "děti zimy", které sledujeme, mají to štěstí, že budou, díky tajícímu ledu, zasvěceny v kosmické lodi, ve které před tisíci lety přiletěli jejich předci. Bohužel bude po zasvěcení následovat odchod lidí do podzemí, kde přečkají vedro, také Ki odchází z města a vzájemné pětileté odloučení oba děsí. Během zasvěcení se dozvídáme, že pozemšťané zde před tisíci léty přistáli a Modráci proti nim bojovali a většinu pobili. Proto trvá nepřátelství a tuto Pravdu zvěstuje Jen Ki, ona mu však poví skutečnou pravdu o třetí rase strašných válečníků a protože je jejich láska větší, odcházejí spolu do města Modráků.

Přesto, že se povídka odehrává během několika dní, vystupuje před námi svět Štěstěny celkem plasticky a nabízí potenciál pro další povídky z tohoto světa. Moc mi nesedí vypravěč, který vše vypráví z odstupem jako vzpomínku na první, krátkou lásku, což závěrečný odchod do jejího města tak trochu popírá. Samotný konec povídky mi připadá uspěchaný a zkrácený, což je ale trend, který sleduji s nelibostí posledních několik let. Také vlastní svět mi nepřipadá moc realistický, při popsaném oběhu by planeta podle mě zmrzla, ale to je jen detail, nejde o precizní vesmírnou akci, ale o romanci, která směřuje k překvapivé pointě v odhalení Pravdy. Čtenář samozřejmě vytuší, že je to ve skutečnosti Lež a dočká se i skutečně "překvapivé" pointy. Povídka sice získala Cenu Britské Science Fiction Asociace (takto doslova je to v knize uvedeno, i s tím divným slovosledem), ale osobně mi přišla celkem běžná a obyčejná, byť ne špatná.

Alastair Reynolds - Merlinova zbraň

V úvodu povídky poznáváme Soru, mladou dívku sloužící na vesmírné lodi Kohorty, která je hned v úvodu zničena rojem Schránkařů, zabijáckými kyborgy z vesmíru, přitom se jedná o nevýznamnou bitvu ve válce trvající už tisíce let. Sora přežije jako jediná v záchranné kapsli se svým mentálním symbiontem, kterému říká víla, někdy také skřítek - nevím, jestli je to záměr nebo chyba překladu. Uvedena do hibernace přečká další tři tisíce let, než ji najde Merlin, muž, který se vydal hledat tajnou zbraň, tak strašnou, že by zastavila jakoukoliv válku. Oba přiletí na zapadlou planetu, kde je umístěna Bílá pyramida, artefakt postavený staviteli cest, dávnou, velmi vyspělou rasou. Bílá pyramida ukrývá zbraň, Merlin se Sorou se ji snaží získat, během útoku na pyramidu nalézají mrtvolu Schránkaře, ze kterého se místo kyborga z vesmíru vyklube post-humanoidní tvor. Při tomto průzkumu je Merlin raněn obrannými mechanismy, ale stihne převést svoji loď na Soru a vysvětlit ji, jak funguje zbraň. Ta je ve skutečnosti pouhým vedlejším efekt mechanismu, který brání zhroucení dvou miniaturních hvězd bombardováním miniaturními černými dírami. Ovládání zbraně je plně mentální, Sora se stane její součástí a po napadení Schránkaři zničí celou planetární soustavu při demonstraci síly.

Povídka se řadí mezi tzv. novou space operu, odehrává se v atraktivních kulisách a čte se celkem příjemně. Nejde ale o nic výjimečného, řekl bych běžné vesmírné dobrodružství, při kterém si okamžitě vzpomenu na vesmírné scény z Hyperionu Dana Simmonse. Netvrdím, že jde o plagiát, pouze mi některé motivy Hyperion silně připomnělo.

Charles Stross, Cory Doctorow - Porotcování

Tato povídka se odehrává v končícím 21. století a budoucnost je celkem barvitě a vtipně vylíčená. Hlavní hrdina Huwe se na začátku léčí z kocoviny a poznáváme tak nejen různé bio a nano technologie, ale i společenské a sexuální změny. Současné technologické i společenské trendy jsou celkem přímočaře a jednoduše promítnuty do budoucnosti a prostředí tak připomíná raný cyberpunk. V některých oblastech jde ale vývoj spíše zpátky a tak se míchají prvky futuristické, retro i polofunkční.

Ze Země vzešel i Mrak, inteligentní meziplanetární posthumánní civilizace, jejíž nesčetné roje zastiňuje i Slunce. Mrak zaplavuje Zemi technologickým spamem a k jeho filtrování slouží speciální komise, do které se Huwe snaží dostat. Když se mu to podaří, odlétá vzducholodí do Lybie ke svému prvnímu případu. Soud je znuděný a rutinní, týká se jakéhosi artefaktu, likvidujícího odpady, který začne nečekaně interagovat s podivným tetováním, které se za nejasných okolností objevilo na Huwově těle na večírku na počátku povídky. Huwe prchá ze soudní síně k biohackerce, od které se dozví, že účel této nanokultury se už dlouho hledá. Nyní zjišťuje, že vir hledal vhodného hostitele s velšským genotypem, protože potřebuje hrdlo trénované na specifické souhlásky. Inteligentní Mrak rozprostřený ve sluneční soustavě se jeho prostřednictvím spojil se svým masitým předchůdcem, tedy lidstvem, ale nechtěl navázat kontakt, jen si chtěl pokecat a oživit si nostalgické vzpomínky.

Povídka je celkem zajímavá, hlavně prostředím a rekvizitami, míchají se nanotechnologie, biotechnologie, ale i futuristické sexuální a společenské proměny, obsahující nej(h)různější výbory a podvýbory. Zajímavá je i myšlenka technologií, přerůstajících lidem přes hlavu, autonomních organismů je totiž více než lidí, kteří jen obtížně stačí na jejich údržbu. V doslovu je zmíněna i zajímavá tvůrčí metoda obou autorů, kteří žijí v různých časových pásmech a tak vlastně tvořili povídku ve stálém procesu bez přestávky. Navíc, kde jeden viděl hranici, druhý nápad teprve rozvinul a tak se oba autoři vzájemně při psaní stimulovali a motivovali.

Ian R. MacLeod - Verglas

Povídka obsahuje příběh muže a jeho rodiny na cizí planetě. Aby lépe snášeli místní podmínky, rozhodla se jeho manželka Marion a děti transformovat do nového, umělého druhu létajících dravců, kteří v ekosystému chybí. Povídka začíná těsně po proměně, kdy se vypravěč rozhoduje lidská těla svých blízkých ještě nepohřbívat. Sleduje proměněné dravce v okolí základny, ale protože vzájemná komunikace již není možná, hledá si jinou výplň života. V robotickém lezci zdolává hory v okolí, v noci mluví ve snech s Marion a dětmi. Později se pustí do větší výpravy na nejvyšší horu, ocitá se v pásu věčného ledu. Pod vrcholem nalezne jeskyni, ve které se ukrývá hnízdo Marion, to jak mohla otěhotnět, když jde o nově vytvořený druh bez dospělých samců je trochu záhada, která bude později objasněná. Její pudy při ochraně hnízda jsou v první chvíli silnější, takže napadne a zničí robotického lezce, muž má v důsledku útoku zlomenou nohu, jeho inteligentní výbava je zničená. Zpět se vrací velmi dlouho, je promrzlý, hladový a bez vody, blouzní.

Blouznění se nezbaví ani po návratu a v této snové atmosféře vzpomíná na poslední noc s Marion před její proměnou a jejich milování. Díky tomu zjišťuje, že v lidském těle Marion roste jeho syn, čímž je vysvětleno hnízdo i těhotenství proměněné Marion. Později jsme svědky porodu nemluvněte z bezvládného těla i příletu Marion s dalším mládětem. Sám hrdina se v průběhu děje také proměnil, ale jinak - k životu nepotřebuje inteligentní stroje, nahrazuje mentální kontakt ovládáním klávesnicí a vrací se blíže přírodě. Když jsou synkovi necelé dva roky, přilétá na planetu další rodina, která také uvažuje o proměně. Rodina nabízí hrdinovi odlet, což přijímá v rozporu s předchozími plány i láskou k planetě.

Autor neřeší technické problémy, ale zaměřuje se na pocity hrdiny ve vztahy k proměně. Ale o motivech jejich proměny a jeho odmítnutí nevíme skoro nic, dozvídáme se pouze o znuděnosti Marion vlastním štěstím a touze být blíže přírodě. Nejzajímavější pasáž, tedy snový a halucinační sestup raněného hrdiny z ledových štítů autor čerpal z jiné knihy, k čemuž se v doslovu "drze přiznal". Jeho lopocení, ať v lezci nebo bez něj, kontrastuje se snadností života přizpůsobené formy. Povídka je sice podivná, ale v tom špatném smyslu slova, její závěrečná třetina se mi nelíbí vůbec, její logika je zvrácená.

China Miéville - Familiár

Autor je považován za největší jméno ve hnutí New Weird, ale já nikdy neměl příležitost se s jeho dílem seznámit, byť jsou některé jeho romány k dostání i v Levných knihách. Navíc mám jistou skepsi vůči všemu vychvalovanému a tak jsem byl na tuto krátkou povídku opravdu zvědav. Ve zřejmě současném a přitom jiném Londýně se setkáváme s čarodějem, který ze svých tkání a tekutin vytvořil familiára. Sice nevíme k čemu slouží, ale čaroděj je svým výtvorem zhnusen, a protože nejde zabít, tak ho hodí v pytli do řeky. Tento chuchvalec svalů je ale živý a zvědavý, vše kolem sebe používá. Absorbuje do sebe různé části ryb, později vyleze na břeh a používá orgány psí nebo kočičí oči, najde ale i využití pro anorganické části, tedy různé odpadky, zbytky a šrot. Na poměrně malém, ale dostatečném prostoru rozehrává autor bizarní, ale zajímavou vizi, představa familiára je opravdu fascinující.

Jeffrey Ford - Zmrzlinová říše

První z amerických povídek přináší čirou a krásnou fantasii, pouze je třeba prokousat se první stranou, která působí opravdu divně. Hlavní hrdina totiž trpí syntesií, zvláštní nemocí díky níž vidí zvuky a slyší barvy, jeho vnímání je mnohem širší a bohatší. Hrdina popisuje své těžké dětství i rostoucí lásku k vážné hudbě. Kromě hraní na klavír se věnuje kompozici, ale pro zápis používá místo notové osnovy barevné kresby. Nejsilnější syntestický zážitek mu působí kávová zmrzlina, po jejímž požití vždy vidí dívku, postupně zjišťuje, že se jmenuje Anna a věnuje se malování. Když se o prázdninách vydá na letní sídlo skládat fugu do soutěže, poprvé v životě ochutná kávu, po níž se dívka zjeví neobyčejně silně. Dokonce si spolu mohou povídat, Anna také trpí syntesií a tvrdí, že ona je skutečná a on je jen její přelud, její múza. On v jejích obrazech poznává hudební díla, čerpá zde inspiraci pro svoji fugu, podobně Anna maluje jeho melodie. Vzájemně se inspirují ve své práci a dokonce zjistí, že se mohou dotýkat, čímž je Anna, na rozdíl od vypravěče, zděšená. Při dalším, velmi prchavém, setkání Anna oznamuje, že začala brát prášky, které nemoc vyléčí, což jí poradil stejný lékař, který lečí i hrdinu. Ten se okamžitě k lékaři vydává, z jeho domu se ale již nemůže dostat, dům samotný se stále zmenšuje, jeho pokoje mizí.

Povídka obsahuje celkem originální nápad i zpracování, autor se zabývá čistou a čirou fantazií, neřeší technické detaily, ale rozvádí nápad. Zajímavá je i reflexe hrdiny nechápaného svým okolím. Poměrně komorní povídka mě příjemně překvapila, byť bych raději viděl jinou pointu.

Alexander Irvine - Obrázky z expedice

Povídka popisuje první, tříletou expedici na Mars v poměrně originální směsici přímého děje, vzpomínek, záznamů z internetových diskusí, novinových titulků i sázkových kurzů, kdo ze členů přežije, kdo se s kým vyspí, i na další a mnohem bizarnější události. Expedice totiž probíhá pod záštitou komerční společnosti Gates, NASA se na jejím průběhu nepodílí. Posádku tvoří tři muži a tři ženy, a jsou na ně kladeny i požadavky z hlediska reklamní použitelnosti, protože jde o komerční výpravu, tak je mediální obraz velmi důležitý. Jami, jedna z účastnic, je považována za mediální hvězdu, všichni členové posádky jsou neustále natáčení a tento materiál bude prodán, společnost má na něj právo. Expedice na Marsu objevuje vodu i život v podobě mechů, reportéři se na vše vyptávají Jami, nikoliv skutečných objevitelů. Někdy v polovině expedice zájem veřejnosti polevuje, členové expedice se tedy musí vyrovnávat se vzájemnou ponorkou, se zvýšeným zájmem o Jami i s ochabujícím zájmem o misi. V závěru neunese Jami svoji roli a rozhodne se zůstat na Marsu na vybudované základně, povídku zakončuje zkratkovitě naznačený soud po návratu za ohrožení jejího života.

Povídka skvěle vystihuje naši společnost třeba tím, že byť expedice našla na Marsu vodu i život, tak většinu populace zajímalo zfalšované erotické video účastníků expedice. Výborná, i když lehce znepokojivá, je i vize kombinující misi na Mars s pořadem typu Vyvolení, podobně i důraz na mediální obraz expedice a bagatelizování vědy na úkor komerce. Prakticky on-line komunikace s okolním světem, díky internetu, dává cestě na Mars další rozměr. Autor se touto svěží povídkou opravdu trefil, o čemž svědčí i fakt, že se o něj údajně začala zajímat i zajímat samotná NASA.

Paul Di Filippo - Rok v Lineárním městě

Podle editora černý kůň knihy a nejlepší povídka, spíše jde o sedmdesátistránkovou novelu, autorem označenou za román. Poznáváme Krutodrt, jeden z miliónů bloků Lineárního města, úzké, ale nekonečně dlouhé nudle zástavby mezi Tratí a Řekou. Blíže poznáváme další zvláštnosti tohoto světa, zejména to, že o zemřelé se postarají Ryboženky nebo Býkoně, neustále poletující nad hlavami obyvatel, přenášející jak těla tak duše buď na Špatnou stranu Řeky nebo Protější Břeh. Během celého textu poznáváme i další detaily jako Roční a Denní slunce, seznamujeme se s ekonomikou, kdy vše přivážejí lodě nebo vlaky a obyvatelé sami nic nevyrábějí a otázku, kde se věci berou, neřeší. Navíc ani neznají svoje technologie, vše jen zdědili a bez znalosti principů věci používají a maximálně se snaží zjistit, jak vlastně věci fungují.

To vše se dozvídáme jako přirozené pozadí příběhu Diega a jeho umírajícího otce. Diego se živí jako spisovatel tamní obdoby vědeckofantastické literatury a vymýšlí si světy, kde se ani o těla ani o duše po smrti nikdo nestará. Vymýšlí i další světy a jejich varianty, jeho fabulace odpovídá naší realitě a díky tomu poznáváme odlišnosti jeho světa, což je poměrně originální přístup.

Poznáváme i Diegovu snoubenku a přítele Zohara, který zoufale potřebuje peníze na heroin pro svoji přítelkyni. Jediný, byť nelegální způsob snadného získání většího množství peněz je podzemní výprava pro živé šupiny Městotvora, které Krutodrtští mají jako talismany pro štěstí. Jsme tedy svědky nebezpečné podzemní výpravy, ale také Diegova spisovatelského úspěchu. Chystá se jeho první kniha, poznáváme tak i nakladatelskou praxi v Lineárním městě a debaty o spisovatelích a čtenářích jsou celkem zajímavé, byť jízlivé. Diegova přítelkyně zachrání při požáru starostu, a díky tomu se dostává mezi smetánku, na plese oznamuje starosta velkolepou kulturní poznávací cestu do vzdáleného obvodu, které se má zúčastnit i Diego.

Následuje čtrnáctidenní cesta lodí o miliony bloků dál, kde je delegace vřele přivítána. Domluva ale není jednoduchá, jazyky se mírně liší a později zjišťujeme, že nejen jazyky. Například držení šupin je ve vzdáleném bloku trestné, starosta Krutodrtu je zabit, ostatní účastníci výpravy jsou uvězněni. Po několika dnech jsou propuštěni a neslavně se vrací domů.

Jména i různé detaily karikují a parafrázují náš svět, velmi jemně a lehce, více věcí si člověk domýšlí. Prostředí je vymyšlené dobře a přitažlivě, celý příběh v něm plyne jako jazz v deštivém odpoledni. Na příběh jako takový ale není kladen důraz, spíš jde o sondu do Lineárního města a byť není povídka špatná, naopak, tak nadšené hodnocení editora nesdílím.

Andy Duncan - Cech katů

Autor se v této povídce vypořádává s trestem smrti, který neuznává. Ocitáme v zapadlé díře kdesi v Mississippi v roce 1941, tedy v době rasové segregace. V místním vězení čeká odsouzený černoch na svoji popravu, která bude z úsporných důvodů provedena mobilním elektrickým křeslem. Sledujeme příjezd kata Jimmiho s dodávkou a křeslem i pana Ellise, Jimmiho nadřízeného a celkem vysoce postaveného člena cechu katů. Tato prastará tajná organizace vykonává popravy po celá tisíciletí, pouze mění a modernizuje svoje nástroje, její členové sami sebe považují za pouhý nástroj, nikoliv za soudce. Sledujeme podrobně líčené přípravy na popravu a její průběh, včetně celkem dramatického setkání kata a jeho oběti. To je provázeno zvýšenou citlivostí kata vůči myšlenkám oběti, což je prakticky jediný fantastický motiv, pokud pominu existenci tajného cechu. Hlavní prostor dostává běžný popis jednoho dne v jižanském zapadákově zpestřený popravou a segregačním pozadí. Také dojde na jakýsi náznak generačního střetu mezi Ellisem a Jimmim, ten ale spočívá spíše v uvědomění si Ellisova stáří a toho, že pokrok nelze zastavit.

Povídka se čte celkem dobře, má typickou jižanskou atmosféru, ale moc mě nezaujala a s autorovou útlocitností k chladnokrevnému vrahovi nesouhlasím. V této povídce jsem si také všiml dvou prvních (a posledních) textových chyb, jinak je kniha v tomto ohledu bezchybná.

Jeff VanderMeer - Proměna Martina Lakea

Povídka s Lovecraftovsky znějícím názvem nás seznamujeme s malířem Martinem Lakem a opět nepřináší mnoho fantastických motivů. Lake patřil dlouhou dobu mezi zcela běžné malíře, až několik dní po smrti skladatele a starosty Vosse Bendera zazářil několika obrazy. Zajímavá je struktura vyprávění, pasáže z krátkého průvodce jeho dílem, v nichž se kritička snaží o interpretaci jeho obrazů se střídají s popisem přelomových dní z pohledu samotného malíře. Není překvapivé, že interpretace kritičky je zcela odlišná od skutečnosti, a právě toto se autor snaží zachytit. Jde o mírně snový příběh uměleckého diktátora Vosse, po jehož smrti vzplanou prudké boje mezi jeho příznivci a odpůrci. V rozjitřené atmosféře sledujeme citlivého Martina, který shání zakázky jak se dá. Dostane pozvánku na popravu a když se dostaví v masce na určené místo, místo očekávaného malování mu trojice maskovaných mužů poručí, aby podřízl Vosse, jinak sám zemře. Tento zážitek a noční můry před činem samotným jsou inspirací pro jeho dílo, zcela v rozporu s názory jeho interpretů. Povídka je celkem zajímavá a plastická, jen mi chybí nějaký výraznější fantastický motiv, za ten lze považovat snad jen prostředí, totiž město Ambra.

Lucy Sussexová - Absolutní nejistota

Tato první z australských povídek představuje i první autorku sbírky. Název i prvních pár řádků slibují fyzikálně založenou povídku plnou kvantových paradoxů. Díky pozorovateli z budoucnosti se ocitáme v roce 1925, kde se na opuštěném pobřeží setkáváme s Wernerem Heisenbergem, teoretickým fyzikem, objevitelem principu neurčitosti a prominentním pracovníkem na neúspěšném projektu německé atomové bomby. I v tomto setkání se objeví motiv změny pozorovaného pozorovatelem, tedy právě Heisenbergův princip neurčitosti, ale samotný závěr první části ukazuje, že jsme svědky řady simulací v kurzu biokulturní studie, jejímž cílem je morální soud nad fyzikem. V dalších simulacích se třída věnuje i Heisenbergovu postavení v nacistické říši, jako představitele židovské vědy mu hrozily sankce a jen díky známosti jeho matky s paní Himmlerovou mohl pokračovat v práci. Sledujeme Heisenberga při projektu německé atomové bomby i při závěrečném hypotetickém soudu, kdy se hájí i tím, že na rozdíl od spojeneckých kolegů nemá na rukou krev tisíců mrtvých.

Povídka klade morální otázky k práci teoretického fyzika v době kolem druhé světové války a pro mě patří mezi nejlepší v souboru, jak tématem, tak zpracováním formou simulací. Za zamyšlení stojí i měnící se vztahy mezi teoretickými fyziky, ve dvacátých letech všichni spolupracovali, později je rozdělil mocenský boj.

Sean McMullen - Přijď do úplňku

Student lingvistiky Carlos je přizván k podivnému případu, setkává se s mladou divoškou s deformovanou hlavou, používající primitivní jazyk. Postupně získává její důvěru, zásobuje ji masem a představuje pro ni lovce a ochránce. Carlos se naučí její jazyk a postupně se dozvídá, že její kmen vždy žil zde, v jižním Španělsku. Šokem ale je, když se zjistí, že Elsa má DNA z doby ledové a navíc není kontaminována industriálními nečistotami, jakoby opravdu přišla z dávné minulosti. Carlos tráví s Els mnoho času a zjišťuje, že poměrně jednoduchý jazyk kontrastuje se složitým kalendářem. Později se dozvídáme o okolnostech zajetí Els i o kmenu neandrtálců lovící dobytek, tento lov končí zabitím farmáře.

Z Els se má stát mediální hvězda, plánují se reklamy a tiskové konference, Carlos má sloužit jako tlumočník. Ovšem při spatření spousty lidí Els prostě zmizí před zraky desítek lidí a kamer, vyrojí se spekulace o mimozemšťanech i dalších nepřirozených jevech. Pouze Carlos z poslední věty "Přijď do úplňku" pochopí, že její kmen umí cestovat časem do budoucnosti a tím řeší veškeré své problémy. Čeká tedy do úplňku a když se Els objeví, odveze ji na místo, kde byla nalezena. Oba jsou samozřejmě pronásledováni a tak je Els přenese do daleké budoucnosti, kde již lidstvo vyhynulo. Z Carlose se postupně stane mocný šaman, "vynalezne" totiž spoustu užitečných věcí.

Jde o další skvělou povídku, byť jsem si ze začátku říkal, že první odstavec o pleistocénu působí návodně, takže má čtenář hned jasno, že Els pochází z dávné minulosti. Pak mi ale došlo, že vzhledem k pointě je i ten první odstavec důležitý a že povídka je vlastně o něčem trochu jiném. Objeví se zde znechucení Carlose nad moderními intrikami a touha po návratu k čisté přírodě, a také motiv zneužití vědy ke komerčním účelům v podobě reklamy s Els v hlavní roli.

Sean Williams - Sama Země

Tato krátká povídka představuje jakousi politickou alegorii ze vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo kolonizuje vesmír. Vyslanec Nové Austrálie přiletí do staré vlasti, ne fyzicky, ale jako jakási kybernetická projekce - "pixie". Obyvatelstvo Austrálie čítá pouhé čtyři ochránce, od kterých žádá souhlas k samostatnosti, ochráncům je to ale úplně jedno. Atmosféra budoucnosti je celkem fajn, politické řeči o zemi a státu jdou ale mimo mě.

Terry Dowling - Kejklíři

Sledujeme trojici dospívajících kamarádů, Kenny, Danny a Aniie, z rozpáleného australského vnitrozemí v roce 1962. V okolí městečka se objevují potulní kejklíři, naši tři přátelé se s nimi setkávají, ale toto setkání je provázeno aurou tajemnosti, mluví se o siločarách, ohniscích magie i hledání učedníků. Následuje tajemné, přízračné představení, únos Annie i její podivná záchrana Danem, končící společným uvězněním ve stanu. Annie tvrdí, že je potřebují, protože jsou čistí, čímž je zároveň poskytnuta nápověda k jejich záchraně, podle dovětku vše spíše sloužilo ke získání učedníka. Nevím, moc tuto krátkou povídku nechápu, spíše mi připadá vystavěná na vizuální přitažlivosti potulných kejklířů.

K.J.Bishopová - Maldoror na cestách

Závěrečná povídka patří rovněž mezi krátké, přitom je nejpodivnější v celé sbírce. V doslovu přiznává autorka inspiraci jednou surrealistickou knihou, která lapidárně řečeno popisuje "mladíka, který se toulá světem a dělá problémy". A něco takového, v efektním závoji fantastických kulis a motivů, nám servíruje i autorka. Sledujeme dekadentní, zvrácené, sadistické a amorální putování Moldorora v jakémsi postmoderním a surreálném koktejlu stylů a prostředí. Ve směsi útržků děje a myšlenek Maldorora a jeho okolí poznáváme různé životní etapy tvora, původně lidského, fascinovaného bolestí. Maldoror se mění v další tvory, silou svých vizí získává na svoji stranu další lidi. Že bych ale povídku nějak hlouběji pochopil, to nemohu říci.

27.12.2008
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
08.02.2019: Most! - Je to DÁŠA!
Chvíli jsem přemýšlel, jestli psát o seriálu Most! do Filmů nebo do Postřehů, nakonec jsem se rozhodl pro Postřehy. Důvod je ten, že seriály moc nesleduji, odrostl jsem na Červeným trpaslíkovi, Jistě pane ministře atd. a poslední, co jsem viděl, byla tak šestá série TBBT. Což je všechno docela vysoká laťka, zvlášť, když si vezmu ty různý český hospody a spol. tak si říkám, že je to
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Moc nerozumím tomu, proč recenzujete nahrávku Agonu, když nemáte rád současnou artificiální hudbu.. Btw. mohu vás ujistit, že o "chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů" skutečně
...
Michal Nejtek | 08.01.2018
Václav Havel - Largo desolato, Pokoušení, Asanace
To je zajímavé, asi si je taky přečtu. A alkohol a volné vztahy bych tak nějak tolerovala. Není to sice ideál, ale ani to není důvod k příliš přísnému soudu.
...
Verunka | 12.11.2017
Statistiky
Aktualizováno: 04.06.2019
Počet článků/fotek: 1365/13742
(C) Saha - 1990 - 2019 - Verze 1.3.32 - 11.05.2019 - Generated by SHREC 2.214
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.