Eliška Krásnohorská - Na svém, Svéhlavička
Autorka byla česká spisovatelka a překladatelka, která se významně angažovala v národním hnutí a obrození. Mezi známější díla patří operní libreta (B.Smetany a další), její básnické a prozaické dílo upadlo spíše do zapomnění a po přečtení dvou textů se ani nedivím.
Na svém
Silně vlastenecký a protiněmecký krátký román "Na svém" zachycuje životní osudy Přemysla Houška. V roce 1895 se rolník Houšek vrací z národopisné výstavy v Praze ke své rodině, tedy manželce, dceři a dvěma synům, nemocnému Prokůpkovi a novorozenci Přemyslovi. Od toho si otec slibuje, že ho vychová jako správného vlastence a Čecha, ale jak Přemysl roste, tráví více času u staré Němky Fišerky, u které se učí hrát na harfu. Jeho hra na harfu je stejně mizerná jako jeho němčina, přespolní Němci mají z obojího legraci a naoko mu pochlebují. Mladý Přemysl neprokoukne jejich neupřímnost a věří, že to s ním myslí dobře, má je raději než Čechy, kteří tvrdí, že nemá talent.
Přemysl jde do služby k německému sedlákovi, ten později Přemysla posílá do Prahy dělat sluhu známým německým pánům. Mezi nimi je i továrníkův syn, jehož otec chce získat Houškův statek, počítá s tím, že Přemysl zůstane v Praze, slabý Prokůpek sám statek nezvládne a tak mu padne do rukou, čímž vrazí německý klín do české vesnice. Továrníkův syn a jeho přátelé Přemysla podporují ve hře na harfu, až ho po třech letech pozve rodák na harfení koncert, kde Přemysl konečně pochopí svoji neschopnost. Vrací se do rodné vsi, naneštěstí vypuká první světová válka a Přemysl rukuje. Ve válce bojuje až do konce, domů se vrací během převratu, kdy najednou Němci otáčejí. Jeho otec umírá a Přemysl se stará o hospodářství, chce nahradit vše, co předtím dělal špatně.
Dílem se táhne silně vyhrocená protiněmecká nálada kontrastující s obdivem vůči sedlákům, kteří jsou popisováni jako věrní a správní Češi. Ale i mezi nimi se najdou materiálně založení jedinci, kteří vystupují proti Houškovým ideálům češství a solidarity. V textu mě více zaujalo pouze to, že si dítě dělá co chce nezávisle na výchově a přání rodičů, často jemu navzdory. Celý text působí spíš jako námět na další zpracování, mnoho motivů je jen naznačeno a objem jednotlivých části je v jistém nepoměru, což mohl být samozřejmě tvůrčí záměr, ale dílo nepůsobí moc vyváženě.
Svéhlavička
Svéhlavička je dívčí román z internátu, pohybuje se na pomezí mravoučného románu a červené knihovny pro dospívající dívky. V úvodu se seznamujeme s patnáctiletou Zdenkou, dcerou okresního starosty a sedláka. Ten svoji dceru, jedináčka, zbožňuje a rozmazluje, Zdenka se nemusí učit a dělá si co chce. To vadí její maceše, která má sice Zdenku ráda, ta ale uznává jen tatínka a ostatní ji jen ubližují. Macecha přichází s nápadem poslat Zdenku do internátu, otec nejdříve nesouhlasí ale drobná nezbednost jej přesvědčí a za pár dní se vydává s dcerou do penzionátu slečny Zálesné. Zde sledujeme bolestné loučení rozmazlené, tvrdá a hrdé dívky s otcem.
Zdenka se seznamuje se svou spolubydlící, osiřelou Američankou Ellen a dalšími žačkami. Pokorná a hodná Ellen mluvící lámanou češtinou pomáhá vzdorovité Zdence, ta má problém zapadnout do relativně přísného režimu internátu. Zdence vadí disciplína i časový režim, to, že musí jíst způsobně a mnoho dalších drobností, které bychom dnes považovali za nesmyslné a mluvili bychom o právech dítěte. Zdenka píše v dopisech otci, že ji ostatní žačky zesměšňují a že nic neumí, což vidí macecha jako dobré znamení, protože si dívka začíná uvědomovat svoje nedostatky.
V jedné bouřlivé scéně odmítne Zdenka poslechnout slečnu ředitelku a odmítne se i omluvit. Domnívá se totiž, že křivda byla ve skutečnosti spáchána na ní, že byla zesměšněna a uražena - a snad má i pravdu. Mladá učitelka, slečna Hodanová, se ji snaží přimět k pokoře příběhem sobecké Lorky, která svojí svéhlavostí zničila štěstí milované tety Cilie i jejího nápadníka Agatona. Pod vlivem tohoto příběhu Zdenka zjihne, v slzách se omluví a od té doby je mnohem mírnější, postupně projevuje pokroky v některých předmětech, začne být ctižádostivá a vyniká v kreslení. Ellen ji stále pomáhá, doučuje ji angličtinu i pletení punčoch, na oplátku ji Zdenka pomáhá s češtinou. Jednoho večera dostala mlsná Ellen chuť na jablka a Zdenka se nabídla, že pod rouškou noci vyleze na strom a jablka natrhá, byť je to přísně zakázáno. Vysoko ve větvích vzpomíná na bývalou svobodu, zabraná do vzpomínek si zakřičí jako doma, čímž probudí ostatní chovanky. Ty, vylekány strašidlem, volají ředitelku, ta kontroluje jednotlivé pokoje ale pravdu neodhalí, přesto Zdenku mučí výčitky, že zklamala důvěru.
Přichází podzim, poznáváme záliby jednotlivých dívek, jejich charakter i vzájemné vztahy, zejména v souvislosti s přijetím mladé komtesky Lilinky do penzionátu. Blíží se vánoce, Ellen vytváří vánoční dárek pro vzdáleného strýce a touto činností nadchne i Zdenku. Ta po jejím vzoru připravuje dárek milovanému tatínkovi, Ellen ji přesvědčuje i na dárek pro macechu, ale Zdenka je zatvrzelá a až srovnání s Lorkou ji přesvědčí. Jenže dárek maceše dělá z lásky k Ellen a ne k maceše, takže vlastně pokrytecky vyhovuje všeobecnému zvyku.
Sledujeme předvánoční přípravy, kde opět kontrastuje šetrně hospodařící Ellen a rozhazovačná Zdenka s dostatkem peněz od tatínka. Ellen jí vysvětluje dobročinnost, Zdenka jí propadne a pochopí, že radost se dá udělat i bez peněz, třeba vlastnoručně vyrobeným dárkem, zájmem nebo starostí. Předvánoční přípravy vrcholí výrobou betlému, při oslavě vánočních svátků Ellen jako sirotek konstatuje, že nic nedostane. Ale Zdenka uprosila rodiče, ať Ellen pošlou stejně dárků jako jí samé a z její radosti má větší radost než z vlastních dárků. Dívky také tajně připravují divadelní představení, učitelky jsou zděšeny tím, že se v kuse objevují mužské postavy, byť hrané děvčaty.
Po vánocích začínají taneční hodiny jako příprava na ples, na kterém je zakázáno koketování a vyzývavé chování, mládenci jsou pouze na tanec. Těsně před plesem miláček všech, Lilinka, vážně onemocní a umírá, během nemoci se o ní Zdenka vzorně stará. Při rozhovoru o matce nad umírající se Zdenka plně poddá lásce k maceše a hned jí píše dopis, na který dlouho nepřichází odpověď. Později se Zdenka dozvídá, že prodleva byla způsobena narozením bratříčka Jiříka, pro kterého se ihned nadchne.
Pomalu mine rok, který měla Zdenka strávit v penzionátu a vrací se domů, její loučení s kamarádkami a hlavně s Ellen je mnohem těžší než předchozí s tatínkem. Po příjezdu domů je Zdenka celá proměněná, nechápe svoji dřívější sobeckost, nyní se čile zajímá o hospodářství a všechny má mnohem radši. Poznává i strýce Tónu od macechy, ten při vyprávění o penzionátu pozná ve slečně Hodanové Lorku z jejího vyprávění. Jeho skutečné jméno je Agaton, ihned se shání po Cilii a okamžitě vyráží do penzionátu, později přichází dopis od Ellen o plánované svatbě Agatona a Cilie, která žila v tajnosti u Lorky.
Není asi překvapením, že se neztotožním s žádnou postavou tohoto dívčího mravoučného románu, dokonce se myslím, že výchova i vztahy jsou dnes někde úplně jinde. V románu stojí přirozenost proti sešněrovanosti a čtenář se nedokáže postavit ani na jednu stranu, čtverácká Ellen je svou pokorou a dobrotou nepřirozená, stejně tak rozmazlená Zdenka je až moc rozverná. Výchova dívek mi přijde založená na neupřímnosti až pokrytectví, přehnané pokoře i patosu, vše provází přecitlivělost neustále plačících dívek, také časté výpady proti mužům považuji za staromódní. Na druhou stranu jsou události v penzionátu provázeny drobnými jízlivostmi a zlomyslnostmi, které ředitelka vždy usměrňuje tak, aby byly míněny v dobrém a dívky se z toho dokáží vzájemně poučit. To vše mi přijde nereálné až idealistické, chvíli jsem dokonce přemýšlel, zda nejde o rafinovanou parodii nebo kritiku ale obávám se, že autorka myslela vše smrtelně vážně a přitom dobře.
Také příklad s Lorkou působí jako příběh z červené knihovny a závěrečné setkání obou hlavních protagonistů patří k lehce nepochopitelným zvratům. Celý text (opět) provází určitá nevyváženost, něčemu se autorka věnuje velmi podrobně, něco zase přeskakuje a naznačuje. V díle nechybí ani vlastenecké motivy, češství je podsouváno při mnohé vhodné i nevhodné příležitosti.
Celkově považuji román za zastaralý a nemá dnešnímu čtenáři moc co nabídnout. Navíc se čte dosti obtížně, ne snad kvůli slohu, ale kvůli nezáživnosti a nebýt celkem roztomilého komolení češtiny od Ellen, nevím, zda bych měl sílu jej vůbec dočíst.
- Alois Jirásek - Filosofská historie
- Alois Jirásek - Maryla
- Božena Němcová - Babička a další povídky
- Božena Němcová - Chyže pod horami a další
- Božena Němcová - Pohorská vesnice a další povídky
- Jakub Arbes - Newtonův mozek a jiná romaneta
- Jan Neruda - Malostranské povídky
- Jan Neruda (1834-1891)
- Karel Hynek Mácha
- Karel Hynek Mácha - Cikáni
- Karel Hynek Mácha - Marinka a jiné prózy, Prózy
- Karel Hynek Mácha (1810-1836)
- Karel Václav Rais - Na lepším
- Karel Václav Rais - Skleník, Kalibův zločin
- Karel Václav Rais - Výminkáři
- Karel Václav Rais - Západ
- Svatopluk Čech - Výlet pana Broučka do patnáctého století
- Václav Beneš Třebízský - Tryzna Bělohorská, Jan Abatyše, Závěť Štěpána z Pálče
- Vítězslav Hálek - Muzikantská Liduška, Prohráli jsme Bavory