Jerome Klapka Jerome - Svět na jevišti
Autor nesmrtelných "Tří mužů ve člunu" napsal celou řadu dalších humoristických knih, některé z nich se věnovaly divadlu, jeho velké lásce. A dvě z těchto útlých knih přináší svazek "Svět na jevišti", doplněný o několik několik esejů z knihy "Lenochovy myšlenky".
Při četbě se člověk opravdu upřímně zasměje, zvlášť když zná trochu divadelní nebo alespoň filmové prostředí. Nevím, jak ve své době, ale dnes nelze jednotlivé části považovat za příliš originální, variací na dané téma existuje mnoho, kniha však přináší poučenou nadsázku spojenou s láskou k tématu. A přesto, že kniha obsahuje tři různorodé části, tak se čte celkem dobře, je příjemná, svěží a vtipná, obsahuje však i podněty k zamyšlení.
Divadelní země
První knihu tvoří břitká a vtipná charakteristika divadelních hrdinů i reálií a jejich konfrontace s reálným životem. Hrdina, padouch, hrdinka, komický pán, advokát, dobrodružka, služka, dítě, komičtí milenci, venkované, dobrý stařec, Ir, detektiv a námořník, ti všichni jsou vylíčení z divadelního pohledu. Autor však nezůstává jen u postav, věnuje se také dějovým klišé a stavbě dramatu, vše srovnává s (většinou opačnou) realitou. Popisuje také, jak špatně dopadl on nebo jeho přátelé, když aplikoval divadelní chování v reálném životě, třeba při koketování se služkou, kdy byla mírná pokuta hodnocena jako dobrý výsledek. Také líčí svoje zklamání, když čekal, že se svět bude chovat jako v divadle, ať už šlo o lidi nebo přírodu, tedy počasí, déšť sníh, bouře, měsíc nebo slunce.
Většina uvedených postřehů je platná i dnes a to i přesto, že se mnohá klišé změnila. Divadelní podstata však zůstala stejná a mnohé postřehy lze aplikovat i na filmové plátno. Některé postřehy tak vrhají i nové světlo na staré české komedie, ty totiž často vycházely z ještě starších divadelních her.
Na jevišti - i mimo ně
Autor v tomto autobiografickém textu popisuje krátkou kariéru jednoho rádobyherce, totiž svoji. S úsměvem líčí svoje herecké začátky a začíná okamžikem prozření, že je třeba aby byl hercem. Následuje hledání vhodného angažmá za pomoci mnoha falešných agentů a ředitelů, kteří z podobných důvěřivých mladíků tahají peníze v podobě různých záloh a poplatků. Přes všechny nesnáze se autorovi podařilo získat angažmá u jedná divadelní společnosti a toto angažmá podrobně líčí. Věnuje se prohlídce zákulisí a svéráznému přístupu kulisáků, seznamuje nás s herci i svojí rolí, tedy spíše štěkem. Také popisuje svérázné pojetí zkoušek i nápovědy, po kterém se Cimrmanův "Záskok" zdá být mnohem realističtější než na první pohled vypadá. Přes trable s kulisami a kostýmy se pomalu dostává k premiéře hry, kdy má poprvé vystoupit na jevišti velkého divadla.
Po premiéře následuje devítiměsíční období hraní po Londýně, k autorovu překvapení i relativně solidně zaplacené. Při té příležitosti popisuje prakticky divadelních ředitelů při placení, resp. neplacení, ale z těch pencí, liber a šilinků mi jde hlava kolem. Líčí zde trpké zkušenosti herců, kteří patří u divadla až k těm posledním, jimž je třeba platit, ale zdůrazňuje, že jde o líčení minulých praktik, dnes je již vše zcela odlišné a lepší. Pokračuje zkušenostmi u venkovského divadla při nacvičování předvánoční revue. Nezapomene zmínit peripetie se zavazadly, specifikum divadelní rodiny i výběru rolí a omezený čas na zvládnutí role. V této části hojně cituje ze svých tehdejších dopisů přátelům, kniha tak obsahuje mnoho autentických detailů a bezprostředních dojmů. Ani u této divadelní společnosti nemá zásadní problém s placením, po pár týdnech však zakotví u kočovné společnosti. Tuto dobu provází skoro idylické líčení paní bytných a domácích, to se nese v typickém jemně ironickém anglickém stylu, který čtenář od autora očekává.
Následují stesky nad ubíjející monotónností přehrávání divadelních kusů, často znetvořených k nepoznání, opět si vzpomenu na Cimrmana a jeho "Hamleta bez Hamleta". Stěžuje si na přehrávání rolí bez špetky invence a vlastního přínosu, talent není žádoucí, stačí omílání rolí. Jeho divadelní soubor je bez provozního ředitele a režiséra, všichni dělají vše od lepení plakátů po vybírání vstupného od nepočetného publika. Také zmiňuje rozmíšky mezi herci, od drobných zlomyslností a naschválů až po zcela vážné konflikty. A tak se přes několik spíše trpkých zkušeností dostáváme ke konci autorovy divadelní kariéry.
Eseje
Ve svazku následuje pětice esejů, ty jsou celkem krátké, vtipné a dobře odpozorované ze života. Autor srovnává skutečné chování s očekáváním od společnosti a byť jsou eseje vtipné a bystré, tak mi pointa přijde většinou příliš samozřejmá. U některých esejů mě zaráží i autorův skepticismus i když jde možná o dobře skrytou ironii. Svým způsobem jsou eseje na jedno brdo, kdy autor aplikuje zmíněný rozdíl mezi skutečností a očekáváním na různá témata, přičemž často přechází tématu k tématu.
První z esejů, "Měli bychom říkat, co si myslíme nebo si myslet, co říkáme?" rozvíjí běžné typy společenského předstírání a vychází z imaginární návštěvy Protivových u Hulvátových. Druhý esej, "Jsme tak zajímavý, jak si myslíme?" popisuje rozpaky, mýlky a trapasy plynoucí ze situace, kdy se má známější osobnost bavit se svými obdivovateli nebo i běžnými lidmi. Typickým příkladem je spisovatel a jeho čtenáři, tato setkání často končí zklamáním běžných lidí, kteří mají na osobnost přehnané nároky. Výhodou autora v tomto eseji je to, že uvedené situace zná z obou stran. Zajímavý je i jeho nápad ohledně kartiček s vhodnými i zakázanými konverzačními tématy, které by každý člověk nosil do společnosti. V dalším eseji "Kolik má hudba půvabů aneb máte rádi hudební drama?" se autor vypořádává s operou podobným způsobem jako dříve s divadlem a na paškál si bere zejména wágnerovskou představu opery jako kombinace a završení umění. V eseji uvádí a kritizuje jednotlivé operní postupy, jeho postřehy jsou stejně břitké a vtipné jako dříve zmíněné divadelní ale stejně si myslím, že autor Wágnerovi trochu křivdí.
Ve čtvrtém eseji "Sny" líčí autor některé své sny a pouze sny považuje za skutečně originální. Většina vynálezů i uměleckých děj mu není moc originálních ve smyslu chybějící tvůrčí odvahy. Hrdinové románů sice létají na Měsíc, tam to však vypadá jako zde, budoucnost je plná elektřiny, ale to je jediná změna. Zkrátka pokrok považuje za spíše kvantitativní než kvalitativní a pouze ve snech hledá originalitu. Tomuto přístupu nelze upřít určitou oprávněnost ale celý esej mi přijde zbytečně zapšklý a skeptický. Jeho úvahy přecházejí k umělecké kritice, podle něj kritici jen kritizují všechny ostatní pro nedostatek originality. Tato úvaha je vtipně završena snem o zemi kritiků, kteří tak dlouho kritizovali vše kolem sebe pro nedostatek originality až je lidé originálně utopili. Poslední esej, "Publikum a kritika" navazuje tematicky na předchozí, v knize je však uvedená zkrácená verze. Od kritiky mezi běžnými lidmi se brzo dostane k opravdovosti a skutečnosti života a toho, co je v něm opravdu důležité.