Karel Václav Rais - Západ
"Západ" je další knihou zapadlého českého vlastence K.V.Raise, ten v ní popisuje těžký život v Železných horách a zaměřuje se zejména na staré lidi. Vyznění románu je však přehnaně smutné a depresivní a jeho četbu lze doporučit snad jen literárním vědcům a speciálním zájemcům.
Úvod románu patří líčení pohřbu starého Skalského faráře Duchoně, během pohřbu poznáváme jeho přátele - starého faráře Kalouse ze Studence, jeho kostelníka Vejpelku, studeneckého řídícího Pondělíčka a přílepského faráře Vendelína. Devadesátiletý Kalous se vrací na Studeneckou faru, kde dále poznáváme kaplana Letošníka a paní Kristinku, farářovu mladší sestru, která zde hospodaří. Kalous nechce odejít do penze, ale cítí, že pro svůj věk již vše nezvládá a proto mu pomáhá Letošník, který je již čtvrtým kaplanem, žádný z jeho předchůdců v chudých horách dlouho nevydržel. Letošník by rád zůstal, ale nyní mu přišel dopis od staré matky, ta si stěžuje na samotu a prosí syna, ať se přestěhuje blíže k ní. Letošník se svěřuje paní Kristince, ta jeho postoj chápe ale oběma je líto starého pána. Ten se zatím utěšuje tím, že jeho prasynovec Prokůpek bude za rok vysvěcen na kněze a přijde za ním na faru. Seznamuje se i s rodinou řídícího Pondělíčka, ten má šest dětí ale je chudý, takže studovat může jen nejstarší, i když i druhý syn Vašek také touží po vzdělání. Po návratu z pohřbu vypravuje Pondělíček, že Vášovi zařídil učení ve strojnické dílny v Jihlavě. Otec bohužel nemá dost prostředků aby zaopatřil všechny děti, navíc chce být ke všem stejně spravedlivý.
Po ranní mši se farář Kalous dozvídá od Letošníka o jeho odchodu, a přestože jeho důvody chápe a schvaluje, zpráva jej zdrtí. Na podrobné líčení Letošníkova odjezdu navazuje vítání nového pátera Voříška, ten popisuje spory na předchozím místě a také se, jako Krkonošák, těší na hory. Voříšek je šikovný řemeslník a tak rychle zapadne, přes podzim na faře vše opraví a na vánoce sestaví dokonce pohyblivý betlém. Kalous si ale během zimy najednou uvědomuje, že mu sestra Kristinka zestárla, obava o ni převyšuje i jeho obavy, že zde zbytečně zabírá místo, protože většinu jeho povinností stejně zařizuje páter Voříšek. Během Kalousovi nepřítomnosti při zaopatřování "mastné" Anky spadla Kristinka ze schodů, sice se jí nic nestalo, ale farář si znovu bolestně uvědomuje její stáří. Okamžitě píše její dceři Rézi a prosí ji, aby za nimi přijela natrvalo, ta skutečně brzy přijíždí. Líčí život v Jičíně, který musela opustit, nyní se stěhuje z rušného města do horské pustiny, protože matka je matka. Faráře nadále trápí tesknota, protože mu Kristinka uvadá před očima a během jara umírá, po její smrti je sám farář několik týdnů mimo sebe.
Poté začne uvažovat o tom, že půjde z fary, protože se ptá, co je po něm, když k ničemu není, jen překáží a zabírá místo jiným, kteří se o něj musí starat. Před Velikonocemi přichází nový pan inspektor na inspekci a konečně se dozvídáme mnohokrát naznačovanou historii řídícího Pondělíčka. Ten učil v dobré vsi v nížině, jednou však uhodil drzého žáka a ten následně umřel na zánět pobřišnice. Jeho úmrtí s pohlavkem nijak nesouviselo, ale místní na něj stejně koukali přes prsty a tak byl za trest poslán jinam. Farář se za řídícího u nového inspektora přimlouvá a ten pomoc slibuje, i proto, že vidí, jak je škola vzorně vedená. Kalous Pondělíčkovi lepší místo ze srdce přeje, ale jeho odchodu lituje, protože tím ztrácí dalšího přítele. Na faru přijíždí i Prokůpek, který se zde má zotavit po nemoci, poznává tak místo, kam po vysvěcení nastoupí. Ale Kalous si najednou uvědomí, že je chyba hnát mladého a slabého člověka na takovou horskou poušť a rozhoduje se, že mu v tom zabrání. Prokůpkovi i ostatním líčí svůj stesk po Kristince, stále čeká, že vrznou dveře a uslyší její cupání, samozřejmě neopomene zmínit, jak všechny trápí tím, že je mu již přes devadesát a smrt jej stále nedokáže zmoci.
Když po pár týdnech Prokůpek odjíždí, zve Kalous na návštěvu Letošníka a zároveň posílá Voříška do Hradce, aby si popohnal vlastní faru. Letošníka po příjezdu prosí, aby mu napsal žádost o penzi, stáří ho již zmáhá natolik, že není schopen plnit své povinnosti. Pomalu přivádí řeč na to, že s Rézi půjdou z fary, neví však kam. Ve Studenci zůstat nechce, strávil zde přes padesát let a má zde kořeny, chce však zmírnit svůj stesk stěhováním. Rézi nadšeně horuje pro Jičín, kam by se ráda vrátila, to je ale pro Kalouse příliš daleko, chce zůstat blízko Studence, aby mohl být pohřben vedle Kristinky. Nakonec mu nabídne Přílepský Vendelínek, ať se přestěhuje k němu na faru, ale jak se blíží stěhování, přibývá žalu a to přesto, že jsou obě vesnice na dohled. Konečně je Kalous penzionován, i Pondělíček dostává lepší školu a Voříšek vlastní faru V den stěhování přijde Kalouse vyprovodit celá obec, farář však nezvládne ani nastoupit do vozu a umírá slabostí a steskem.
V knize poznáváme osudy venkovských farářů a učitelů, posílaných do horských hnízd spíše za trest. Čeká je zde jen chudoba, bída, samota a trvalé připoutání k jednomu místu bez možnosti moderně řečeno kariérního růstu. Ale přesto si zde nacházejí svoje místo, totiž službu lidem i bohu a nestěžují si. Vše je líčeno rozvážně a pomalu, spíše poznáváme atmosféru starých zapomenutých lidí než nějaký děj, z knihy je cítit láska k drsnému ale krásnému kraji i jeho chudým lidem. Autor se nevěnuje běžným lidem ale pouze duchovním a učitelům, jejich chudoba je o to horší, že jde o lidi studované. V jednom momentě zazní i kritický osten proti chápání sociální otázky jako záležitosti dělníků ve velkých městech a žehrání na to, že politikové vesnický lid nevidí, zkrátka že Čechy nejsou jen Praha.
Bohužel je celá kniha psána strašně přecitlivělým způsobem, všichni ti hodní stařečci působí až idealizovaně. To by až tak nevadilo, horší je, že snad všechny postavy jsou stále dojaté a mají slzy na krajíčku, stačí potkat starého faráře a už jim tryskají slzy. Sám Kalous se zase neustále ptá, co zde vlastně za dobu své služby vykonal, co po něm zůstane a stěžuje si, že je k ničemu a jen zavazí. Jeho přátelé ho opakovaně přesvědčují, že v srdcích lidí zanechal stálou stopu, každý ho radostně vítá a rádi ho vidí, on si však stále připadá osamělý a zbytečný.
Kniha je strašně pesimistická a smutná, působí jako rezignace starého, osamělého a zatrpklého člověka. Ten přitom odvedl kus poctivé práce, lidé na něj vzpomínají a mají ho rádi, s převahou svého relativního mládí se ptám, co by ještě chtěl? Nevím, nakolik je farář Kalous projekcí samotného autora, podobných postav byla v horách jistě spousta, ale celkový dojem mi přijde přehnaný. Nezpochybňuji osamělost a nemohoucnost stáří ani nejsem bytostný optimista, ale toto je opravdu moc, navíc jsem měl horaly za drsné lidi rvoucí se s přírodou a ne za ubrečené plačky. A kdybych měl k životu přistupovat jako postavy této knihy, tak denně nabrečím kýbl.
- Alois Jirásek - Filosofská historie
- Alois Jirásek - Maryla
- Božena Němcová - Babička a další povídky
- Božena Němcová - Chyže pod horami a další
- Božena Němcová - Pohorská vesnice a další povídky
- Eliška Krásnohorská - Na svém, Svéhlavička
- Jakub Arbes - Newtonův mozek a jiná romaneta
- Jan Neruda - Malostranské povídky
- Jan Neruda (1834-1891)
- Karel Hynek Mácha
- Karel Hynek Mácha - Cikáni
- Karel Hynek Mácha - Marinka a jiné prózy, Prózy
- Karel Hynek Mácha (1810-1836)
- Karel Václav Rais - Na lepším
- Karel Václav Rais - Skleník, Kalibův zločin
- Karel Václav Rais - Výminkáři
- Svatopluk Čech - Výlet pana Broučka do patnáctého století
- Václav Beneš Třebízský - Tryzna Bělohorská, Jan Abatyše, Závěť Štěpána z Pálče
- Vítězslav Hálek - Muzikantská Liduška, Prohráli jsme Bavory