images/logo.png
SHWB na blogspot  | Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

Sigrid Undsetová - Kristina Vavřincova

Norská spisovatelka Sigrid Undsetová, která se dostala i na pět set korunovou bankovku, získala za tuto třídílnou historickou ságu Nobelovu cenu za literaturu za rok 1928. Já jsem však knihu četl spíše proto, abych načerpal tu správnou atmosféru před zájezdem do Norska. To se sice úplně nepodařilo, přesto přináší kniha zajímavé čtení a podnětné myšlenky zejména ve vztahu hříchu a lásky. Děj se odehrává v Norsku v první polovině čtrnáctého století a sledujeme životní osudy Kristiny. Ta si sice vyvzdoruje milovaného muže a má s ním několik synů, její život se však neodvíjí tak, jak si představovala a vlastně ani není šťastná. Stále se v ní sváří láska k manželovi a víra v Boha, je přesvědčená, že od ní Bůh čekal něco jiného, neví však co a také jí trápí výčitky svědomí kvůli tomu, že porušila svoje povinnosti.

V úvodu románu poznáváme manžele Vavřince a Ragnfridu, žijící na usedlosti Jorundgaard v horách. Jejich dceru Kristinu, hlavní hrdinku románu, poznáváme poprvé jako sedmileté děvčátko během výletu s otcem na horskou salaš. Cestou poznáváme jak majestátní přírodu a obrovské hory tak lidové pověry zahrnující troly a skřítky. První bližší kontakt s křesťanstvím zažije Kristina v biskupském městě Hamar, kde obdivuje katedrálu a nádherné kostely, seznamuje se i se svým občasným duchovním vůdcem, bratrem Edvinem. Brzy po této cestě se rodičům narodí Ulvhilda, tu však zmrzačí zdivočelý býk. Při její léčbě blíže poznáváme místního kněze siru Eirika a paní Aashildu, původně vysoce urozenou paní, nyní však v nemilosti. Lidé se jí vyhýbají pro údajné čarodějnictví, ale pokud při léčení nezaberou křesťanské modlitby, obrací se i na ni.

Paní Aashilda stráví celé léto u Vavřince a sblíží se s Kristinou, učí jí znát bylinky a léčit lidi i dobytek, z žertu ji prorokuje svého synovce Erlenda jako ideálního ženicha. Kristina je však i přes svůj nízký věk zasnoubena za Šimona, urozeného mladíka. Jejich sňatek je domluvený, stejně jako většina v té době, Kristina ho sice nemiluje, ale je připravena se za něj provdat a být mu dobrou manželkou. Zato zchromlá Ulvhilda nemá šanci na vdavky a proto má jít do kláštera, Kristina uvažuje o tom, že půjde místo ní a věří, že Bůh pak Ulvhildu uzdraví. Na statku poznáváme také Arna, chlapce se kterým Kristina vyrůstá jako s bratrem. Jeho dětská náklonnost přerůstá pomalu v něco silnějšího, pokouší se to vyjádřit ale Kristina je ještě dítě a nic nechápe. Kvůli jejich rozdílnému původu se Arne vydává do světa, při odchodu se loučí s Kristinou a tu se při zpáteční cestě pokusí znásilnit opilý Bentein, farářův vnuk. Arna přivážejí na vánoce domů zabitého při potyčce s Benteinem, Arne hájil Kristininu čest a tak je jí jeho smrt dávána za vinu, znovu se objevují i řeči o jejím zneuctění Benteinem.

Kristina se zhroutí a vyprosí si odklad svatby se Šimonem, odchází na rok do kláštera, kde se při občasných vycházkách seznámí s Erlendem, synovcem paní Aashildy. Oba se do sebe brzy zamilují, přesto že je Erlend o více než deset let starší a má špatnou pověst, utekl totiž s cizí, vdanou ženou, se kterou má i dvě děti. Vše omlouvá svým mládím a nudným životem, teď se chce plně oddat jen Kristině a oba si slibují věrnou lásku navzdory jejímu zasnoubení. Během tohoto pobytu v klášteře se Kristina setká několikrát i se Šimonem a ten si brzy všimne změn v chování své snoubenky. Kristina mu musí vše přiznat, Šimon je zhrozen kvůli Erlendově pověsti, se zrušením zasnoubení ale nakonec souhlasí.

Po návratu domů čeká Kristina, až přijedou Erlendovi příbuzní žádat o její ruku, když se tak stane, odmítne Vavřinec dát svoji dceru takovému muži. Vavřinec nevěří na její lásku, jako otec chce jen její dobro a přitom si myslí, že on sám dokáže rozhodnout o jejím dobru lépe. Částečné zastání nachází Kristina u matky, když se dovolává mládí a lásky rodičů, ale i jejich sňatek byl domluven a teprve postupně se oba naučili spolu žít. Přesto Kristina matku zviklá, Ragnfrida zvolna rekapituluje svůj vlastní vztah k Vavřincovi a chápe její touhu po lásce.

Mezitím přijíždí za Aashildou její synovec Erlend a žádá o pomoc při únosu Kristiny, oba počítají s tajným sňatkem a útěkem do Švédska. Během příprav však přijíždí Elina, Erlendova milostnice, a chce si vynutit kdysi slíbenou svatbu s Erlendem. Kristina odmítá společný přípitek s Elinou a s Erlendem ji donutí vypít její pohár. Ten byl otráven a Elina umírá, stejně jako Kristina chtěla žít buď s Erlendem nebo vůbec. Za těchto okolností je však únos nemožný a Kristina se vrací domů, kde během kruté zimy umírá Ulvhilda. Kristina svým zármutkem pomalu mění Vavřincův názor na Erlenda, Vavřinec totiž nechce vidět svoji dceru nešťastnou. Když v létě přijíždí Erlendovi příbuzní znovu, po dlouhém přesvědčování Vavřinec souhlasí se svatbou, přípravy na ni provází Kristininy nevolnosti způsobené jejím těhotenstvím. Z něj se Kristina raduje ale bojí se o svou pověst, která není nejlepší, stačí vzpomenout na Arna, Šimona i Erlendovu pověst.

Když při letní bouřce zapálí blesk kostel, pomáhá při hašení i Erlend a za srdnatou pomoc najde poprvé pochvalného slova u Vavřince. Jenže během svatby Vavřinec pochopí, že jeho dcera už není čistá a je zoufalý, že dal dceru nespolehlivému muži. Vavřinec o tom dlouho diskutuje s Ragnfridou, ale na rozdíl od ní je Kristina s tím, koho miluje. A to se Vavřincovi a Ragnfridě nepoštěstilo, sice k sobě našli cestu a prožili dobrý život, ale nebyli sezdáni z lásky. Vavřinec lituje, že nemohl být takový, jak Ragnfrida čekala, nakonec od ní dostal i to, co nežádal. Přesto Ragnfrida odhaluje věci z počátku jejich vztahu, stejně jako Vavřinec odsuzuje Erlenda, měl by odsuzovat i ji.

Kristina odjíždí s Erlendem na Husaby, jeho dědičné panství, kde se ujímá jeho zanedbaného hospodářství. Během vánočních svátků se sbližuje s Ormem, Erlendovým synem, stále však před Erlendem tají své těhotenství a když se to Erlend náhodně dozví, nemluví spolu manželé tři dny neschopni si vše vyříkat. Manželství zkrátka není tak idylické, jak si plánovali, přestože spolu tráví všechen čas proti dřívějším ukradeným a vzácným chvilkám. Všechny Kristininy úvahy se nyní točí kolem dítěte které nosí, obává se, aby nebylo potrestané znetvořením za její hříchy. Elrenda zase trápí to, že projevil neúctu k Vavřincovi tím, že spal s jeho dcerou, aniž ji měl oficiálně a navíc tím potvrdil svoji zhýralou pověst. A i Kristina se obává, co jejímu těhotenství řekne otec, její naděje se upínají k matce, zkušené porodní bábě. Kristina je přesvědčená, že to matka na ní poznala a že jí přijde na pomoc, vyráží ji naproti a když ji Erlend nenajde doma, projeví se viditelně jeho dřívější starostlivost a láska.

Na Husaby přijíždí také Erlendův bratr, mistr Gunnulv, studovaný ale přátelský mnich. V jeho společnosti stráví Kristina po dlouhé době příjemný a pěkný večer, přijdou však na ní porodní bolesti. Erlend vyráží pro porodní báby a Gunnulv zatím líčí vzájemný vztah obou bratrů, vypráví o vzájemné lásce Erlenda s matkou i nenávisti k otci, zato on, Gunnulv rodičům nestál ani za lásku ani za nenávist. Po dlouhém a bolestivém porodu porodí Kristina zdravého syna Naakkve, křtěného Nikulaus, Erlend se vydává oznámit novinu Vavřincovi a je připraven přijmout výčitky i trest. Také ho zve na Husaby a teprve během zpáteční cesty se Erlend svěří, že o těhotenství před svatbou nevěděl, jinak by se Vavřincovi pokořil již dříve. Během otcova pobytu má Kristina stále pocit, že synka nemá nikdo dost rád, jen ona, matka. Gunnulv probírá s Erlendem jeho i Kristininy hříchy, přičemž se Erlend ptá, jak může jako kněz chápat chování muže, když nepoznal lásku k ženě. Kristina se touží očistit od hříchů, vidí se jako největší hříšnice a dítě zrozené v hříchu staví proti čistému narození Ježíše Krista.

Blíže poznáváme i politickou situaci, v Norsku stojí proti sobě Švédský a Dánský vliv, Norská královská rodina je rozdělená. Erlend se zaplétá do politiky a stává se velitelem spojených sedláckých lodí ve své oblasti. O rok později se Kristině narodí druhý syn Bjorgulf, ten má jen kojné a není u matky, čímž Kristina velmi trpí. Zajímavý je kontrast matčiny lásky a obdivu k dítěti s nezájmem okolí - takových dětí už bylo a všem zoubky narostly - říká sám Erlend. Kristina se s Ormem, kterého má narozdíl od jeho sestry ráda jako vlastního, vydává na návštěvě Gunnulva, protože ji stále trápí její hříchy. Gunnulv ji však varuje, že přílišné zaobírání se vlastními hříchy hraničí s pýchou, sám se svěřuje s tím, že se touží stát prostým kazatelem na severu Norska a šířit zde křesťanství. Jenže má majetek jemuž přivykl, pohodlí, vliv a známosti, ani arcibiskup nechce pustit studovaného muže na sever, má s ním jiné plány.

Třetím synem je Gaute, toho poznáváme ve dvou letech během epidemie při které nečekaně zemřel Orm. I Kristina sama onemocněla a zhroutila se, během své nemoci si uvědomila a připomněla jak moc se stále mají s Erlendem rádi, nevnímala nikoho jiného, ani své děti, pouze u Erlenda hledala ochranu. Ten mezitím oživl díky svým vojenským záležitostem a námořním výpravám na sever, získal jimi jistou vážnost a úctu, ostatní šlechtici ho však stále neberou příliš vážně. Erlend uvažuje o tom, že nemůže žít bez Kristiny ale ani s ní, vše ho žene pryč, do boje, tráví dva roky na úplném severu ve Finmarce. Těsně před svým návratem domů se setkává s Gunnulvem, ten míří na sever šířit křesťanství, diskutují spolu o povinnosti, odloučení i svázání rodinou. Po návratu se Erlend stává královským fojtem, je mocným mužem a ocitá se blízko krále, od politických záležitostí však drží Kristinu stranou. Jeho návrat přinese všem štěstí a radost, Kristina porodí dvojčata, Ivara a Skule.

Nečekaně přichází dopis od Vavřince, že zasnoubil dceru Ramborgu se Šimonem, bývalým Kristininým snoubencem. Kristina se po osmi letech vrací domů na jejich svatbu, během nesmělého setkání se Šimonem i otcem si všímá otcova stárnutí i jeho stále většího příklonu ke křesťanství, snad i kvůli obavám o ni. Nyní již nevidí v milovaném otci svoji oporu a jistotu ale stárnoucího muže, jehož začíná trápit zdraví. Na statku tráví delší čas a tak si brzy Vavřinec všimne, že její soužití s Erlendem, mužem jehož si vyvzdorovala, není ideální, ale jak Vavřinec i Kristina stárnou, rozumí si stále více. Otec ji dokonce připomíná, ať si vzpomene sama na sebe, až ji děti začnou dělat problémy.

Erlend se vydává do Dánska, Kristina s ním však nechce nikam jezdit, čímž Erlenda opět zklame - buď je těhotná nebo kojí nebo je slabá a nemocná. Po vánocích Vavřinec onemocní a volá k sobě Erlenda, chce vyjasnit jejich záležitosti. Přesto, že je Kristina v osmém měsíci, vyráží také a příprav na pohřební hostinu se účastní i Vavřinec sám, což mi přijde trochu morbidní. Kristina si všímá toho, že se v poslední době otec s matkou velmi sblížili, více než kdy předtím, sleduje jejich lásku a začíná chápat rozdíl mezi láskou manželskou a mateřskou. Během příprav pohřbu porodí Kristina dalšího syna, pokřtí ho ale až po otcově pohřbu a na jeho počest mu dá jméno Vavřinec. Po otcové smrti si více porozumí i s matkou, ta umírá o dva roky později a statek připadne Kristině, v té době se ze severu vrací Gunnulv, bez valných úspěchů zato s podlomeným zdravím.

Když porodí Kristina sedmého syna, má nejstarší Naakkve již dvanáct let a začínají se objevovat spory o výchovu dětí. Erlend se o děti dříve nestaral, zajímají ho až nyní, když jsou starší a také nechce s Kristinou stále rozebírat staré hříchy. Oba mají svoji hlavu a problémy se objevují na obou stranách, z Kristiny je cítit chlad a Erlendovi vadí děti, které mu berou manželku. Po jedné manželské rozmíšce, která se odehraje v Nidarosu, se Erlend ve vzteku vydává do ulic, kde potká paní Sunnivu, se kterou již delší dobu nezávazně flirtovali. Zůstává u ní do rána, sice se hned začne trápit výčitkami, ale když už jednou začal, pokračuje dál, zvlášť když ho Kristina po návratu vyžene. Po týdnu se Erlend rozchází se Sunnivou ve zlém a vrací se za Kristinou, po krátké době však přijíždí ozbrojenci a obviňují ho ze zemězrady. Když Erlenda odvedou jako vězně, uvědomí si Kristina svoji skutečnou lásku k němu, přes všechnu svoji sílu a samostatnost, s níž vede hospodářství, chce být stále jeho malou Kristinkou, která u něj hledá oporu. Jako vždy se ve zlomových okamžicích ukazuje jejich vzájemná láska, ale jde o prchavé momenty proti dennímu soužití, kdy jí nejsou schopni. Přitom synové berou matku jako svoji oporu a pevný bod o který se mohou kdykoliv opřít.

Hned ráno se Kristina vydává do Nidarosu zjistit, co je s Erlendem, přijíždí i Šimon a tomu se podaří setkat se s Erlendem. Ukazuje se, že Erlend měl přivést kralevice Haakona z Dánska do Norska a pokusit se dosadit jej na místo krále Magnuse, jeho nevlastního bratra. Chtěl pro Nory velkou věc, vše ale prasklo poněkud trapným způsobem, zradila jej žárlivá Sunniva. Během žaloby nepopírá Erlend svoji vinu a hájí se prospěchem Norska, které chtěl vymanit ze Švédského vlivu, je přesvědčen, že jednal v souladu se smýšlením lidu a vše chtěl uskutečnit pokojnou cestou. Přesto propadá statky i hrdlem, vše však bere bezstarostně, rozsudek i žalobu lze snadno napadnout pro pochybení proti norskému právu. A tak čeká Erlend ve vězení v Oslo na návrat krále Magnuse, toto čekání se protahuje skoro na rok, Kristina je celou dobu v Oslu a plně si užívá každou minutu s Erlendem při návštěvě ve vězení, nezabývá se minulostí ani budoucností. Společnost jí dělá Šimon i přesto, že se mu zatím doma narodil syn.

Král sebou přiváží francouzské vyšetřovatele a ti Erlenda mučí, chtějí se dozvědět jména jeho spojenců. Mučení je v rozporu se všemi norskými zvyklostmi, ostatní pány včetně Šimona to uráží a tak se vydávají za králem se stížností. Magnus je ochoten propustit Erlenda, pokud prozradí své spojence, ty hodlá propustit ze svých služeb. Erlend však odmítá zradit ostatní, přesto páni vymohou Erlendovo propuštění, ten přichází o majetek a vrací se na Kristinin dědičný statek. Po návratu Erlend nechtěně urazí Šimona, který mu celou dobu pomáhal, byť hlavní motivací mu byla starost o Kristinu. Sledujeme Erlendův neklid a nudu po nuceném stáhnutí se do ústraní, ani Kristině už není otcův statek takovou oporou jako v mládí. Když onemocní syn Ramborgy a Šimona, ošetřuje ho Kristina a tuto léčbu chápe jako část splátky svého dluhu Šimonovi, od něhož zatím vždy jen brala. Ale když použije čarodějnické rituály, trápí se Šimon tím, že ji k tomu donutil a chápe to jako svůj hřích.

Jednou jede Šimon s Erlendem urovnat dávný spor o Vavřincovo dědictví, Erlend jako bývalý královský fojt vše překvapivě snadno urovná. O to větší averzi však k němu Šimon chová, pro snadnost s jakou spor urovnal, ne kvůli výsledku, ten je v pořádku. Když se chystají k odjezdu, urazí jeden z mužů Ragnfridu a otírá se i Vavřince, Šimon vyskočí se zbraní v ruce a při bitce muže zabije, jemu samotnému však život zachrání Erlend. A najednou vděčí Šimon za život muži, proti němuž částečně stojí, napaden těmi, za které se považoval, navíc při loučení zase Erlend plácne nechtěnou urážku, takže se Šimon potácí mezi vděkem a nenávistí. Navíc se Šimon svojí pomocí Erlendovi postavil proti svým bratrům, což nyní začíná nyní vycházet najevo. Někteří Erlendovi synové považují Šimona za zrádce svého otce, Šimon se zase obává, že si Erlend myslí, že mu pomáhal, aby kryl svého bratra. Tuto zamotanou situaci si oba pokusí vyříkat, ale rozejdou se ve zlém, zvlášť, když Šimon stále miluje Kristinu, kdysi jeho snoubenkou. To mu vyčítá i Ramborga, tvrdí, že ji nemiluje tolik jako její sestru, toho Šimon upřímně lituje a začíná si uvědomovat, že Ramborga už není malá holčička, za kterou ji stále má.

Kristina si uvědomuje, že po rozkolu se Šimonem zůstanou sami ve spíše nepřátelském prostředí, Erlend je stále považován za zrádce krále, i když obdobně smýšlela polovina Norů. Během líčení spíše prostého, venkovského a selského života se začínající objevovat i trable synů s děvčaty, Kristina se na každou dívku dívá jako na potenciální snachu a příbuznou. Nyní ji spaluje obava o syny, nemůže přenést přes srdce to, že ji opustí a navzdory tomu, že se jí vzdalují, tak se o ně bojí. Erlend zase nechce, aby se všech sedm synů zakopalo v horském údolí, které je všechny neuživí. Každá debata na toto téma je rozčilující a po jedné podobné rozmíšce uteče Erlend na svůj horský statek, kde zůstává mnoho měsíců aniž se s Kristinou setká, občasné styky udržuje pouze se syny, oba manželé čekají na ústupek toho druhého.

Mezitím se Šimon usmířil se svými bratry a Ramborga k nim odjíždí na návštěvu, Šimon ji má následovat, ale těsně před odjezdem je v nepodstatné roztržce raněn a tomuto zranění po pár dnech podléhá. Opět ho ošetřuje Kristina a jedná se o jejich první setkání od rozkolu s Erlendem. Šimon na smrtelné posteli vzkazuje přes Kristinu omluvu Erlendovi a prosí ji, ať se spolu usmíří. Vždy se milovali, když byli v nebezpečí, když však měli žít vedle sebe v klidu a míru, tak to nedokázali. Brzy po pohřbu se Ramborga vrací zpět k Šimonovu bratru, kde je již jednomu muži zasnoubená, v tuto chvíli se prudce vyjeví její nenávist vůči Kristině, kterou Šimon miloval a ona vedle toho musela žít.

Teprve nyní se Kristina vydává za Erlendem na jeho statek, ten zde žije sice v bídě, ale šťastně po svém. Brzy se smíří, Erlend se však nehodlá vrátit a naopak ji přemlouvá, ať zůstane s ním a užijí si zbytek života v samotě a klidu. To Kristina odmítá a po pár dnech se vrací sama domů, po návratu však jakoby omládla, cítí nový život ve svém těle, tedy další těhotenství. Porodí osmého syna a ke zděšení okolí ho pokřtí Erlend, podle tradice může být v rodu jen jeden živý se stejným jménem. Synek chřadne a během tří měsíců umírá, Kristina cítí, že žádné z dětí tolik nemilovala ani se na něj tak netěšila. Během návštěvy kostela se dovídá o pomluvách, že dítě zplodila se správcem Ulvem, Erlendovým bratrancem a že dítě umořila hlady. Proti Kristině mluví její minulost i Erlendova dlouhá nepřítomnost, jeden ze synů tajně vyráží pro Erlenda a ten okamžitě přijíždí. Po dlouhé době se setkává s Kristinou, ta se však ně něj oboří a jeden ze sedláků ji za to vyčiní, Erlend jej napadne pro urážku manželky a sedlákův syn ho probodne, Erlend umírá.

Kristina dosud žila jen láskou k Erlendovi, nyní je zcela apatická. Z apatie ji probere až další epidemie, při niž nečekaně umírá nejmladší syn. Po pohřbu odjíždí dvojčata se strýcem, tedy novým manželem Ramborgy, druhorozený Bjorgulf, jemuž se stále horší zrak, slepne skoro úplně a uvažuje o vstupu do kláštera. Tam s ním chce vstoupit i nejstarší Naakkve, bratři si kdysi slíbili, že se nikdy nerozdělí, tento krok mu vymlouvá Bjorgulf i Kristina. Ta ho varuje, že neví, čeho se vzdává, když odvrhuje světský život, Naakkve však odporuje tím, že viděl jejich manželský život a toho se vzdát může. A po dosažení plnoletosti opravdu vstupují oba bratři do kláštera, hospodářem na statku se stává Gaute. Klidný život naruší až když Gaute nečekaně unese Jofridu, dceru bohatého pána z Horlandu. Půvabnou dívku přijme Kristina vlídně i s připomenutím vlastní minulosti, Jofrida je šikovná a pracovitá, obě ženy se brzy sblíží. Kristina pozná, že je Jofrida těhotná a srovnává ji se sebou, uznává, že Jofrida je statečnější a silnější, na druhou stranu nezrušila zásnuby jako ona kdysi. Jofrida porodí malého Erlenda, na křtinách se objevuje i švagr, který byl jmenován rytířem. Ramborga je teď urozená paní, což vztah mezi sestrami ještě vyhrotí.

Kristina má obavy, kam půjde, až odevzdá statek mladým, prožívá těžkosti stárnutí, zatím sledujeme společný život a starost o vnoučka. Jofrida začíná být mírně panovačná a lakomá, objevují se drobné konflikty obou žen, Gaute je zcela pod ženiným vlivem a ta zase žárlí na matku. Za této situace se vydává Kristina na pouť do Nidarosu, její cesta vede přes místa, kde dříve žila a která zná. Cesta tak působí jako rekapitulace jejího života, sama si uvědomuje, že cestu, kterou si zvolila, musí dojít až do konce. Během pouti potkává staré známé včetně Gunnulva, tomu sděluje své rozhodnutí vstoupit do kláštera.

Závěr románu se odehrává dva roky po jejím vstupu do kláštera, v době kdy má být vysvěcena na jeptišku. Do Norska přichází černý mor a vypuká epidemie, klášter se stará o nakažené lidi, mnoho jich umírá a ze zoufalství se mnozí dávají na hýření. V té době se z Kristiny stává stará dobrá Kristina, protože musí hodně pracovat a pomáhat. Epidemie pomalu opadá, když se dozví, že klášter, kde měla dva syny, vymřel kompletně. Od místních dětí se dozví, že muži chytili synka jedné žebračky a chtějí ho obětovat pohanské bohyni. S ostatními jeptiškami jim v tom jdou zabránit, chlapce se sice zachránit podaří, sestry však čelí zuřivému davu. Muži tvrdí, že matka kloučka je již čtrnáct dní mrtvá a pokud je Kristina opravdovou křesťankou, tak k ní okamžitě půjde. A Kristina neváhá a jde, nakazí se morem a druhý den umírá, což je zajímavé, protože ostatní trpí mnohem déle.

Po pravdě řečeno, nebylo pro mě úplně jednoduché se touto ságou pročíst, když už jsem se začetl, tak sice nebylo jednoduché se od knihy odtrhnout, ale klidně jsem měl v četbě i více než týdenní pauzy. Četbu ztěžuje množství postav s propletenými příbuzenskými vztahy a pro nás zvláštními jmény, podobně spletitě působí i lokace a dost často jsem se ztrácel v tom, kde se co odehrává. Těžiště knihy však tvoří vnitřní svět postav a jejich motivace, vše je vedeno příběhem, tedy životními osudy Kristiny a jejich blízkých. Vidíme, jak se důsledky činů a rozhodnutí z mládí přenáší do dalšího života, což je sice samozřejmé, ale zde je to poněkud více zdůrazňováno. K jednotlivým událostem se vracíme z různých úhlů a hlavně z různé časové perspektivy, prožité události nabývají časem jiný význam než měly v době, kdy se odehrály. To sice odpovídá skutečnosti ale četbu to ztěžuje, postavy se vyvíjejí a čtenář nikdy neví, co může od koho čekat. Komplikované vztahy postav se navíc mění v čase, na velkém prostoru vystupují celkem plasticky ale přesto všechny nuance, zvlášť ve vztahu Šimona a Erlenda, nechápu. To je dáno jednak tím, že čest nebo hrdost dnes vnímáme jinak a i celkové klima společnosti je odlišné a také tím, že se dosti liší Erlendovy činy od jeho slov.

Zmíněné proměny vnímání v průběhu času jsou nejlépe vidět na Kristině, která podobné situace prožívá jako dívka, milenka, manželka, matka a babička. Přesto, že je Kristina považována za slabou a nikdo ji nepovažuje za bojovnici, tak si vyvzdoruje svoje, její láska je silnější hříchu a je jí připravena obětovat vše, čest svou i svého otce. V úvodu nechápe, jak by vůbec mohl někdo spáchat hřích, když se však tajně schází s Erlendem, klidně lže i jinak hřeší. A to proto, že láska je silnější než strach z božího trestu, který se na tomto světe viditelně neprojevuje. Postupem doby však svých hříchů lituje, hned první těhotenství provází obavy z božího trestu v podobě zmrzačeného dítěte. I vztah s Erlendem se proměňuje, počátek vztahu provází dlouhá odloučení, společný život později zdaleka není idylický a jejich skutečná láska se objevuje pouze v prchavých okamžicích ohrožení. Podobná je i proměna Kristiny jako matky, jak děti stárnou a chtějí se osamostatnit, tak to bere jako jejich ztrátu, přitom neví, zda se vzdaluje ona jim nebo oni jí. Toto relativizování vztahů a života mi přijde zajímavé a podnětné, nesedí mi však k představě "temného" středověku. Jenom nevím, zda autorka bourá tyto (nejen) moje stereotypy nebo zda přesazuje dobové myšlení do středověkého prostředí.

Kniha je psána pro historickou literaturu poněkud neobvyklým stylem, takovým lidovým, čtivým a příjemným, tento styl mi připadal povědomý a známý, možná i proto, že občas podobně psával historické části i Egon Bondy. Nelze ji však považovat za specificky norskou, děj provází (obecná) neustálá konfrontace manželství a křesťanství. Kristina porovnává život, jak ho žije s tím, co od ní očekává Bůh, sváří se zde láska, hřích, rodina, tradice, vlastní přání i povinnost To vše je popsáno množstvím realistických a plastických vnitřních pochodů v nichž poznáváme složitý svět Kristiny a různé podoby lásky. Zvraty a změny jsou vztaženy k víře i církvi, celý děj se odehrává v křesťanském kontextu a i proto nemohu říct, že bych vše plně chápal.

Jak jsem již naznačoval, v knize je popsán úplně jiný středověk, než bych čekal, reálie jsou samozřejmě dobové ale myšlení mi přijde nadčasové, kniha popisuje věčnou touhu po lásce. Také mě zaujalo mě pár historických perliček, jako to, že se do kláštera dávají škaredé nebo zmrzačené děti bez šance na sňatek, tedy děti které jsou navíc a podle toho pak služba bohu vypadá. Sledujeme také řevnivost různých mnišských řádů, kterou zvyšují první žebravé řády svým příklonem k evangelické čistotě. Složitost myšlenkového podhoubí komplikuje i přetrvávající stopy pohanství, lidé totiž viděli a vidí, že křesťanské zázraky se nedějí a modlitby nepomáhají, narozdíl od léčitelů, byť prohlášených za čarodějnice.

Rozsah knihy je obrovský, až se v tom člověk ztrácí, přesto přináší sice komplikovaný ale zajímavý děj podtržený množstvím zajímavých úvah, myšlenek a citů.

09.11.2009
Diskuse k článku:
Počet příspěvků: 2 - zobrazeno v: 16.10.2018 - 08:22:19
Jitka (29.07.2010 - 21:41:42):
Tuto knihu jsem četla poprvé v 17 letech, dnes je mi 54 a knihu jsem si přečetla opakovaně nesčetně krát. Vždy v ní najdu něco nového, vždy pochopím jiné myšlenky, stárnu tak jako hlavní hrdinka a jako ona ztrácím své děti a bojím se o jejich blaho. U knihy jsem prolila i mnoho slz. Autorce skládám veliký dík!
Verunka (10.11.2009 - 13:10:33):
Velice poctivě a důkladně popsáno, je velmi těžké zjednodušit něco tak složitého. Četla jsem podruhé, soustředila se, a stejně jsem se v příbuzenských vztazích osob nevyznala... Snad jen k závěru - Kristina byla morem nakažená už dříve, nemoc ale propukla naplno právě až při té závěrečné cestě - nešla pro mrtvou ženu právě při plném vědomí, možná by to jinak nepodnikla. Nejvíc mě zaujalo to nepodařené manželství - stále mi připadá, že když Kristina dostala, to, co chtěla, přecejen stačilo trochu snahy, odpuštění a tolerance a mohla být s Erlendem celkem šťastná, když ho přece měla tak ráda. I když byl tak nespolehlivý a zlobil ji... - no prostě chlap... :-) Ale oba byli velmi tvrdohlaví. První díl jsem četla s nadšením a nemohla se odtrhnout, druhý se zájmem, ale trochu pomaleji a ne všechno jsem chápala. Třetí díl jsem četla velmi nerada, jak se zaobírá stárnutím a smrtí... A ten konec - kvůli němu jsem si kdysi řekla, že už to číst víckrát nebudu. Ale teď doufám, že si to přečtu ještě jednou - v norštině...
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
01.01.2018: Jaký byl rok 2017
Na přelomu roku všichni bilancují a tak jsem si i já připravil pár poznámek o tom, jaký byl rok 2017 pro Sahaweb. Stejně jako každý rok si vezmu na pomoc pár statistických čísel, opět formou tabulek. Počet publikovaných článků podle jednotlivých kategorií je uveden v následující tabulce, do celkového počtu jsou započítány i články v roce 2017 aktualizované, což může být mírně zkreslující. |Rok
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Moc nerozumím tomu, proč recenzujete nahrávku Agonu, když nemáte rád současnou artificiální hudbu.. Btw. mohu vás ujistit, že o "chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů" skutečně
...
Michal Nejtek | 08.01.2018
Václav Havel - Largo desolato, Pokoušení, Asanace
To je zajímavé, asi si je taky přečtu. A alkohol a volné vztahy bych tak nějak tolerovala. Není to sice ideál, ale ani to není důvod k příliš přísnému soudu.
...
Verunka | 12.11.2017
Statistiky
Aktualizováno: 29.09.2018
Počet článků/fotek: 1344/13653
(C) Saha - 1990 - 2018 - Verze 1.3.30 - 02.10.2014 - Generated by SHREC 2.208
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.