Petra Neomillnerová - Doušek věčnosti
Doušek věčnosti je druhým dílem cyklu o mírně netradiční upírce Tině Salo, relativně mladé a úspěšné české autorky kvalitního "braku".
Bez žádných větších úvodů pokračuje kniha dějově tam, kde skončil předchozí díl, Tina přijímá zakázku na vyšetření záhadných úmrtí motorkářů. Najímá jí Pete, člen party motorkářů, kde každý týden umírá jeden člen při bouračce a již to začíná být podezřelé. I Peteovi se stala nehoda, ale jako vlkodlak snadno přežil a ukazuje se, že v partě je dlaků více. Timotej, šéf českých upírů odjíždí do Berlína ke Goethel, ta ma velké plány zahrnující jejího syna Kaye i Tinu. Kay zatím zůstává v Praze a dolovuje upírské embrya, žije s Tinou, která s ním spí a pije z něj, podobně využívá i novináře Darka.
Tinu trápí pokračující sny, ve kterých k ní mluví její otec, dále po něm pátrá, ale nikdo o něm nic neví nebo raději mlčí. Pete bere Tinu na pohřeb poslední oběti jako svoji holku a Tina získává poslední vzpomínky mrtvého. Tomu jakoby někdo převzal vládu nad motorkou, i Pete popisuje podivné okolnosti jeho nehody. Na tryzně s Tinou mluví Kostra, vlastním jménem Wolf, také vlkodlak, který chce říci víc, ale až bude klid. Mezitím Kaye v Krumlově někdo ošklivě poraní a ukáže se, že to byl Tinin otec Dyré, konečně zná Tina aspoň jeho jméno. Dyré však pouze ukazuje Tině svoji sílu a její zranitelnost, Kaye mohl snadno zabít.
Po zranění Kaye přijíždí do Prahy Goethel a snaží se ho dostat z Prahy, on odmítá. Mezitím se vyboural i Kostra a nepřežil ani jako vlkodlak, bohužel nestačil Tině říct co chtěl. Ta dalším vyšetřováním zjišťuje, že se jedná o záležitosti staré přes 50 let, tedy ještě z války, kdy Kostra přebíral ostatním vlkodlakům holky a dělal z nich vlkodlačice. Proto mají ostatní důvod k nenávisti, Tina poznává i Hermínu, Wolfovu lidskou manželku. Ta vedle něj zestárla a zatrpkla, Tina ji bere i jako odstrašující příklad pro Dareka, který chce být jejím lidským otrokem.
Tině se ve snech stále objevuje Dyré a chce pomoci s ovládnutím evropských upírů, chce vládu starého typu z doby, kdy byl mladý, tedy obřady a poslušnost. Na to mu Tina odvětí, že je magor a tak Dyré napadá další její blízké a útočí i v Berlíně. Tina stále odolává a tak ji unese k sobě a zavře do rakve, samota ji má přesvědčit. Po týdnu ji vyzvedne na jídlo a za pomoci Simeona, věčného žida, se jí podaří utéct. Sotva unikne, vydává se hledat ztracenou nejstarší vlkodlačici, tu nachází v lesích v pasti. Ukazuje se, že na vlkodlacích i motorkářích leží kletba a tak se Tina vrací ke svým s hrůzou, co se komu stalo. Všechno je v pořádku, pouze Dyré znásilnil Kaye a pil z něj a Darek, poslaný za Hermínou jako novinář, podivně chátrá.
Tina postupně dojde k tomu, že Hermína proklela všechny, kteří ji brali Wolfa a toho zase nenáviděla za to, že z ní neudělal vlkodlačici. Hermínu však nemůže nikde najít, v jejím bytě je i návod na přeměnu na vlkodlaka tak ji Tina nakonec nalézá ve vlčí podobě jako starou a nemocnou vlčici. Vnímá její vztek a smutek, chtěla jen odstranit ty, kteří ji brali Wolfa, ne však jeho samotného. On to však prokoukl a tak se zřejmě zabil sám, protože nevěděl, jak vše řešit. Vlkodlaci chtějí Hermínu zabít, ta se pokusí o zpětnou přeměnu, což ji vzhledem k jejímu věku zabije.
Dyré pokračuje v podmaňování si Kaye, aby ten v případě střetu nepomohl Tině, protože i upír, stejně jako člověk, cítí náklonost k tomu, kdo z něj pije. Po vyřešení vlkodlačího případu napadne Tinu Dyré, ta z něj během rvačky pije a ošklivě ho zraní. Souboj přeruší nevhodný příjezd zmateného Dareka, z toho se totiž stal také vlkodlak. A když chtějí upíři Dyrého dorazit, zjistí že mezitím zmizel a tím kniha končí.
V knize jede hned od začátku akce, sex, krev a silné motorky, četba je napínavá a chytlavá. Obě dějové linie jdou paralelně vedle sebe a vzájemně se doplňují, najde se ale pár nelogičností a konec knihy působí jako pouhá přestávka. Komunita upírů i vlkodlaků je detailněji popsána, vlkodlaci jsou proti elegantním upírům chudší a hrubější. Autorka se zamýšlí i nad vztahy dlouhověkých upírů, vlkodlaků a lidí, linie Hermíny je až dojemná a poznáváme zde smutek z lásky k dlouhověkému. Celý příběh je psán současně, moderně a aktuálně bez žádné idealizace ani romantizace a některé momenty jsou až naturalistické.
Zkrátka jde o skvělý oddych Kulhánkovského stylu. Sice je mi blbé stále srovnávat Petru s tímto autorem, ale zvolený žánr a styl si o to přímo říká. A BTW, taky se konečně dozvídám, že Tina se ve skutečnosti jmenuje Kristina, což mi doteď nějak unikalo a proto jsem nechápal, proč ji občas někdo říká Kristo :-)