Psí vojáci - Nechoď sama do tmy
Z dlouhé, více než třicetileté, kariéry Psích Vojáků mám rád zhruba desetileté období mezi roky 1985-1995, zbytek tvorby mi až tak nesedí. V předchozím období je Filip Topol, zpěvák a duše souboru, příliš divoký a nevyzrálý, později je zase až příliš krotký. Navíc mi připadá, že později legenda předhonila kapelu, byť sebekriticky uznávám, že tvorbu kapely po roce 2000 vůbec neznám.
Jak jsem již uváděl, zmíněné období řadím k vrcholům tvorby a jeho první část, skladby z let 1983-1986, mapuje živá nahrávka z roku 1987. V té době tvořil kapelu Filip Topol (piáno a zpěv), Jan Hazuka (basa) a David Skála (bicí), na nahrávce zní i hostující saxofon a kytara. Zmíněné nástrojové obsazení svádí k poklidnému jazzíku, opak je však pravdou, kapela produkuje alternativně rockovou vichřici. Tu provází síla sdělení a prožitku a tak nevadí, že tehdy 22 letý Filip není velký zpěvák, což dokazuje zejména v klidných pasážích. Když však řve, skučí a kvílí, přitom mlátí do piana v doprovodu solidní rockové rytmiky, tak mu věřím(e) každý tón i slovo.
Pro generační zpověď tohoto typu jsou důležité i texty, většinu napsal sám Filip a ožívá v nich poetika periferie i velkoměsta, existenciální problémy i pohanské motivy. Filipovy texty doplňuje indiánská poezie, středověké balady, básně S.Piath nebo texty bratra Jáchyma, přes tuto různorodost se texty skvěle doplňují. Psí Vojáci jsou zajímaví i hudebně, na nahrávce dojde na instrumentálně zajímavé plochy a momenty, v klavíru lze slyšet i stopy klasiky, jazzu nebo minimalismu, základ pak tvoří rocková rytmika a dojde i na plochy intenzivní, experimentální a až free. Ale ať zní skladba expresivně, nebo jde o intimní baladu, vždy je z ní slyšet nezaměnitelný duch kapely.
Úvod obstarávají pecky "Hudba a kozel" a "Pojď do průjezdu" následované temnou a expresivní "Hospodou". V tomto úvodu je ale slyšet, že nahrávka vydaná Black Pointem v roce 1995 je sestříhaná, původní vydání má mírně odlišné pořadí skladeb a obsahuje i jednu věc navíc. Nostalgickou atmosféru v temné a intimní zpovědi "Jen tak se projdi po městě" doplňuje hostující apokalyptický saxofon, skladba má až hororové vyznění, podobně jako "Volá mi známá"; úvod páté "Bezpečně" zase obstarává až minimalistický klavír. Dojde i na celkem zajímavé melodie, třeba v konfrontační "Už je to let" nebo v "Jako kdyby jehla", která kombinuje sólový klavír a expresivní pasáže. Titulní "Nechoď sama do tmy" cca uprostřed koncertu začíná křehce, ale jde o klid před bouří a (nejen) v této skladbě se střídají intenzivní a klidné pasáže, mezi zajímavé skladby patří i tanečně "kolotočová" "V září už nikdy netanči" se zajímavě tvrzeným rytmem a přechody. K (textově) nejzajímavějším skladbám patří balada na staroněmecký text "Žiju" i díky výborně sednoucímu melodramatickému zpracování a, také textem, zaujmou i závěrečná "Slova".
Psí vojáci patří k pilířům naší alternativní scény a tato nahrávka to jen potvrzuje. Je syrová a bezprostřední, jsou z ní slyšet alternativní osmdesátá léta i to, že se členové kapely (alespoň Filip) již od mládí pohybovali (pouze) v undergroundovém prostředí, tvorba je svobodná a nezatížená tehdejší oficiální scénou. Syrovost nahrávky podtrhuje i to, že Filipovi bylo v době nahrávání 22 let, takže většina skladeb vznikala kolem jeho osmnácti. Na druhou stranu není nahrávka dokonalá a nebudu tvrdit, že co skladba, to perla. Najdou se na ní i slabší místa a její poslech není na každý den, třeba i proto, že nezní moc koncertně, atmosféra je zkrátka trochu divná. Navíc jde o archivní záznam, který je i trochu zdlouhavý. Undergroundová příslušnost Psích Vojáků vedla bohužel k určitému nekritickému obdivu úzké skupinky posluchačů, kapela však dokáže zaujmout i širší okruh posluchačů a má jim co nabídnout.
