images/logo.png
SHWB na blogspot  | Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

J.W.Goethe - Faust

J.W.Goethe patří mezi zakladatele a klasiky německé literatury a jeho drama Faust bývá často řazeno k nejvýznamnějším literárním dílům vůbec. Samotné Faustovské téma přitom žilo v lidovém pojetí v mnoha variantách dlouho před Goethem a bylo mnohokrát (nejen) knižně zpracováno. Tato zpracování většinou líčí život učeného Fausta spolčeného s ďáblem, detailním líčením pekelných hrůz pak odsuzují čarodějnictví a vedou lid k pravé víře.

Osobně mi trvalo dost dlouho, než jsem se k četbě Fausta dostal - knihu jsem začal číst několikrát, ale nikdy jsem se nedostal přes úvodní "Věnování". Největším problémem byla veršovaná forma - oba díly Fausta tvoří cca 12 000 veršů, což činí četbu (modernímu čtenáři) relativně obtížnou.

***

Úvod díla tvoří "Věnování", "Předehra na divadle" a "Prolog v nebi". "Věnování" zachycuje pocity básníka, v "Předehře na divadle" se setkávají básník opěvující můzu, komik podlézající diváctvu a ředitel, snažící se oba zkloubit. V této předehře je cítit určitý despekt vůči obyčejným divákům, kterým je divadlo pouhou kratochvílí, skuteční umělci totiž touží předvést něco více. "Prolog v nebi" nás seznamuje se sázkou Hospodina a Mefistofela ohledně lidství a tvoří ideové východisko a pozadí celého dramatu.

Prvý díl tragedie

Úvod patří skeptickým úvahám učeného doktora Fausta o možnostech studia, zvláště v porovnání s pravou moudrostí. Faustovým opakem je Wagner, typický (pozitivistický) učenec, důvěřující v pokrok a vědu, jenže Faust vidí jeho nízkost a povrchnost. Faustovu intelektuální skepsi mírní jen náboženská víra a krása umění, obojí poznáváme na bujaré lidové oslavě jara. Wagnerovi je však lidová zábava příliš hrubá a (s)prostá, kde hovoří Faust o kouzlu přírody a vzletu duší, tam Wagner namítá, že moudrost lze hledat jen v knihách. Z této slavnosti si Faust odnáší černého pudlíka, ve skutečnosti Mefistofela, tedy ďábla nabízejícího snadné poznání a moudrost. To ale Faust odmítá, zajímají ho jen prožitky, dobré či špatné, ale hlavně skutečné a lidské. A pokud jimi bude někdy plně uspokojen, klidně odevzdá svoji duši, což je nakonec předmětem jejich smlouvy.

Mefistofeles bere Fausta na různá místa a při jedné zastávce spatří mladičkou a sličnou Markétku. Její krása a nevinnost Fausta zaujmou natolik, že ji žádá po Mefistofelovi, ten se však zdráhá splnit toto přání a nakonec přesvědčí Fausta, že i dobývání má svoji cenu a význam. Faust tedy postupně dobývá Markétku drahými dary, později si v zahradě vyznávají lásku, i když Markétka pochybuje, zda je Fausta hodna. Líčí mu svoji prostou a skromnou domácnost, ptá se na víru a náboženství a Faust odpovídá, že nejdůležitější je láska. Během těchto, převážně městských, scén poznáváme i dobovou nevraživost vůči svobodným matkám, kterou sdílela i Markétka, dokud se nezamilovala.

Na Valpružinu noc bere Mefistofeles Fausta na rej čarodějnic, kde Faust tančí s Lilitou, první Adamovou ženou a přitom sleduje v dáli dívku bloudící nocí. Později v ní pozná Markétku, odsouzenou za zabití nemanželského dítěte. Nyní vyčítá Faust Mefistofelovi, že mu o jejím osudu nic neřekl, zoufalý ji chce dostat z vězení, ale pološílená Markétka ho odmítá, nedokáže již žít mezi lidmi a svěřuje se božímu soudu. Tím končí první díl tragedie, jehož závěr a zejména Markétčin pád jsem ale plně nepochytil.

Druhý díl tragedie

První dějství

Faust, zdrcený ztrátou Markétky, hledá útěchu v přírodě, paralelně poznáváme císařský dvůr, kam se Mefistofeles vetře na místo dvorního šaška. Císařský dvůr je na mizině a Mefistofeles radí hledat zlato v dolech, tedy v přírodě, což kancléř odmítá jako nehodné křesťana, zlato je mu pekelným mámením. Během následného plesu defiluje množství postav, reálných, mytologických i alegorických, v dlouhém výjevu dojde i na vzývání přírody a zejména Fauna a Pana a v tomto reji najde císař i jeho dvůr zkázu v plamenech, naštěstí jen symbolickou. Finanční situace císařství je nakonec zachráněna papírky krytými zlatem v zemi, malý a lehký papír je kladen proti těžkému měšci. S papírovými penězi je možno disponovat a přitom zůstává zlatý poklad v hlubinách neztenčen, což je ve světě dnešní ekonomiky zajímavý postřeh. Císař žádá nejen bohatství ale i zábavu a zatouží spatřit ideál antického mužství a ženství, totiž Parmida a Helenu. Mefistofeles se opět zdráhá splnit tuto prosbu, protože on, stvoření severu, nemá moc nad řeckými (a pohanskými) postavami. Ale nakonec k představení dojde, všichni podlehnou Helenině kráse a Faust po ní zatouží silněji než po Markétce.

Druhé dějství

V úvodu druhého dějství se vracíme do Faustovi pracovny, kde se Wagner pokouší vytvořit umělý život. Student, známý z úvodu, chválí Wagnera jako největšího učence, mocně oslavuje mládí a vůli (k moci), kritizuje stáří a hovoří o osvobození lidstva. Wagnerovo dílo se zdaří až s příchodem Mefistofela a ve zkumavce vzniká Homunkul. Ten se chce, plný elánu, ihned zapojit do práce, chápe Faustovu touhu po Heleně a na rozdíl od Mefistofela zná i způsob, jak mu pomoci. Faust, Mefistofeles a Homunkul se vydávají do antického Řecka, kde nemá Mefistofeles žádnou moc a ani se mu zde nelíbí, duch antiky je mu zcela cizí. Společně i každý zvlášť putují k různým mytologickým postavám, Faust končí u věštkyně Manto, která má zhojit jeho duši. To Faust odmítá, nechce být všední, a tak ho vede Manto do podsvětí pro Helenu. Mefistofeles se dostane mezi Lamie, které ho svádí, poté skončí u Forkyad, hnusných babic dělících se o jeden zub a jedno oko a nakonec přijme podobu jedné z nich. Homunkul je zase svědkem hádky filosofů, Anaxagora a Thaleta, ohledně přírodních živlů. To nedokončeného Homunkula velmi zajímá, touží totiž po skutečném životě, ale bohužel se jeho zkumavka roztříští o trůn mořské víly. Paradoxně byla právě voda (a láska) zmíněna jako tvořivý živel - a oslavou čtyř živlů končí druhé dějství.

Třetí dějství

Třetí dějství zahajuje oslava Helenina návratu do Sparty včetně upomínek na události trojské války. Helena má připravit vše k oběti, nemůže ale najít obětní zvíře a pomalu se jí zmocňuje úzkost. Ve svém paláci najde jen Forkyadu, tedy převlečeného Mefistofela, který ji vyčítá její prohřešky a milence. Také ji prozradí, že obětí má být právě ona a nabízí jí záchranu v nedaleké nedobytné tvrzi. Tou je Faustův středověký hrad, kde se Faust Heleně plně oddá se vším co má, což ona ochotně přijímá. Poté, co ji Faust silou ubrání před nájezdníky, vychvaluje její dobu a kraj, kam společně odchází. Následuje narození syna Euforiona, tento divoký, silný a nezkrotný mladík symbolicky umírá při pokusu o vzmach, vzápětí umírá i Helena, čímž se naplní staré sudba.

Čtvrté dějství

Úvod čtvrtého dějství se odehrává kdesi v horách a poznáváme v něm tvořivou sílu přírody personifikovanou ďábly. Faust se nyní chystá k velkému dílu, hodlá z moře vyrvat zemi a tu osídlit a zúrodnit. Tu se ale ozve válečná vřava - císařství známé z prvního dějství je v rozkladu a válce. Oba proto sestupují z hor na pomoc císaři, Mefistofeles povolává trojici obrů, aby pod Faustovým vedením zachránili císaře. Nastálý boj je líčen podrobně a ožívají v něm spíše severské legendy, pro vítězství povolává Mefistofeles i trpaslíky a havrany. Císař nakonec zvítězí a Faust dostává za odměnu moře, kde může realizovat svůj smělý plán.

Páté dějství

Po letech obdivuje Poutník Faustovo dílo, z kopce prohlíží ohromnou zemi plnou polí, luk a vsí, vše je vyrváno moři. Kopec samotný ani statek starých manželů na něm však do této země nepatří, což nese Faust těžce, protože nemá odkud přehlédnout své panství. Stařečci odmítají odejít ze statku a proto za nimi Faust posílá Mefistofela, který po dobrém nic nezmůže a jen stařečky vystraší k smrti. Kvůli jejich smrti trápí přestárlého Fausta výčitky svědomí, nakonec ho trestá personifikovaná starost slepotou, což mu nebrání v pokračování díla. Stavební ruch ho mocně inspiruje, nadšeně horuje pro budování a líčí budoucí idylu natolik vášnivě, až klesne mrtev. Podle sázky nyní vymáhá Mefistofeles jeho duši, na místo se však slétají i andělé a brzy se o duši rozpoutá bitva. V té podlehne chlípný Mefistofeles kouzlu rozkošných andělíčků a propadne milostnému opojení, andělé tak mohou odnést Faustovu duši do nebe. Závěr líčí Faustovo nanebevzetí, skrze mysterium lásky dojde odpuštění, protože mu Markétka vyprosí smilování u panny Marie.

Závěr knihy (vydání z roku 1928) patří poznámkám, jak věcným, tak týkajícím se chronologii vzniku a přiznám se, že bez klasického vzdělání se vysvětlivky hodí, zvlášť (ale nejen) v antických částech.

***

Faust je Goethovo celoživotní dílo a z toho plyne i jistá (nejen) stylistická různorodost. Na tradiční "čarodějnický" příběh nabalil Goethe filosoficko-humanistickou nástavbu a tak nelze Fausta redukovat jen na děj nebo (strašidelný) příběh, jehož zpracování v lidových pověstech plní často strašidelnou úlohu lépe. Zajímavější je kombinace mnoha řeckých, středověkých, křesťanských i severských motivů ze kterých se vyjevuje i moderní svět a myšlení, tedy vůle, moc a čin. Zvlášť v závěru upřednostňuje Faust práci a dílo, proti čemuž staví Mefistofeles věčnou prázdnotu. Také se mluví o přetrvání silného jedince, v úvodu oslovuje duch Fausta jako nadčlověka, jde tedy o postoje spíše individualistické a titanské. Ale na druhou stranu dojde i na humanistické prvky, kdy Goethe prosazuje lásku před vírou, život proti učení a vymezuje se i proti falešnému poznání. Jeho opěvování lásky je pojato spíše v novozákonním duchu, svět je tvořen všemohoucí láskou a zmíněny jsou i motivy ženské a ženství.

V díle se střídají scény závažné, svěží i vtipné, mění se nálada, na veselou pitku navazuje trpké žehrání na osud atd. Ale je celkem jedno, jestli autor líčí bujaré veselí nebo závažná filosofická témata, vše je podáno silně a věrohodně. Básnická obraznost je cítit v mnoha scénách, přes počáteční problém se začtením se do veršů konstatuji, že jde o celkem čtivý text, místy ironický a vtipný, jindy mystický, tajemný, závažný a myšlenkově hluboký. Přesto mi hlubší významy často unikají a nebýt vysvětlivek, tak se v textu ztratím úplně. Matoucí je i obrovské množství postav, byť má většina z nich jen jednu nebo dvě repliky.

Mezi (překvapivé) detaily patří třeba scéna podpisu smlouvy mezi Faustem a Mefistofelem, kdy se Faust diví, že Mefistofelovi nestačí jeho slovo ale podpis krví mu nevadí. Samotná postava Mefistofela je místy paradoxní - je totiž duchem, jenž popírá, nenávidí svět a chce ho zničit, ale tvořivá síla a život jsou silnější a vždy vyhrávají, a tak i Mefistofeles nakonec vždy koná dobro. Překvapil mě také pohled na antiku a mytologii, který je nečekaně hrubý, zneklidňující a syrový, což je kontrastem k romantizujícím tendencím a idylickým představám - ale o to je ve skutečnosti přitažlivější, podobné pojetí přináší i můj oblíbený R.Holdstock. Zato kritika církve nepřekvapí, i když je podána celkem vtipně, třeba když Markétka neví, co si počít s dary od Fausta a její matka vytuší jejich ďábelský původ, tak je odevzdá mnichovi - a církev ráda přijme dary nezávisle na jejich původu, což Mefistofeles jízlivě komentuje. Z Fausta je cítit i jakýsi "německý" duch, kdy mi některé momenty náladou připomněly Wágnerova libreta.

Překvapilo mě, že jsou mi mnohá místa povědomá, jako by Faust buď významně ovlivnil naši kulturu nebo ji geniálně shrnul. Témata, postavy a kulisy z různých dob jsou vzájemně propojené, takže celé dílo tvoří velký proud povědomých postav, událostí, nálad a dojmů, vlastně se jedná o mohutný kulturní crossover. Celá kniha (v překladu Otokara Fischera) se mi nakonec četla docela dobře, první díl má spád, císařský ples mi přijde temný, antická část zase zdlouhavá, ale čtvrté a páté dějství se vrací k údernosti úvodu.

05.12.2010
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
08.02.2019: Most! - Je to DÁŠA!
Chvíli jsem přemýšlel, jestli psát o seriálu Most! do Filmů nebo do Postřehů, nakonec jsem se rozhodl pro Postřehy. Důvod je ten, že seriály moc nesleduji, odrostl jsem na Červeným trpaslíkovi, Jistě pane ministře atd. a poslední, co jsem viděl, byla tak šestá série TBBT. Což je všechno docela vysoká laťka, zvlášť, když si vezmu ty různý český hospody a spol. tak si říkám, že je to
Office.com/Setup: Excellent information you have shared, thanks for taking the time to share with us such a great article. I really appreciate your work.
http://setupkeyinstall.com
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Statistiky
Aktualizováno: 04.06.2019
Počet článků/fotek: 1365/13742
(C) Saha - 1990 - 2019 - Verze 1.3.32 - 11.05.2019 - Generated by SHREC 2.214
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.