Francois Villon (1429/1431 - 1463)
Francouzský básník Francois Villon (1429/1431 - 1463) je často označován za prvního prokletého a/nebo moderního básníka.
Zprávy o jeho životě jsou zřídkavé a detaily se dozvídáme spíše z narážek v jeho básních. Villon se narodil v Paříži a vychován byl u kaplana kláštera sv. Benedikta. Tento kaplan nad Villonem držel celý život ochranou ruku a proto Francois přejal jeho jméno jako výraz vděku. Villon studoval na Sorboně, kde získal právnické a církevní vzdělání, zřejmě byl dobrý student ale žil spíše bohémským životem a tak jeho život provázely pitky a hýření; za různé šarvátky byl i několikrát trestán. V červnu 1455 zabil neúmyslně v sebeobraně kněze, snad v milostném sporu, a proto prchl na několik měsíců z Paříže. Po amnestii se vrátil, ale koncem téhož roku se zúčastnil krádeže a znovu opouští Paříž. Poté putuje francouzským venkovem, živí se všelijak a nějakou dobu tráví ve vězení. Roku 1462 se ocitá v Paříži, opět je pro nepatrnou rvačku uvězněn a odsouzen ke smrti. Po odvolání je jeho trest zmírněn na desetileté vyhnanství z Paříže, tu opouští v lednu 1463 a tím jeho stopa mizí.
Villon prožil svůj život převážně v chudobě, v pařížských hospodách a hampejzech, na venkově i ve vězení. A právě ve vězení napsal podstatnou část svého díla, totiž proslulé testamenty. Přestože psal Villon průběžně, dnes ho chápeme jako autora "jedné knihy" a celkem se nám zachovalo cca 3000 veršů. Malá závěť jako dílo "ztřeštěného mládí" vznikla v prosinci 1456, Velká závěť, do níž je vsunuto 16 balad a další básně, na přelomu let 1461/1462. Villon ve své tvorbě používá a ironizuje dvorský styl k popisu běžných a nízkých témat, jeho verše provází ironie a výsměch všem i sobě. Mluví se o vznosné poezii s lidovým obsahem, kritici oceňují rafinovanou stavbu veršů, kterou člověk ocení v originále, takže jsem o ni ochuzen.
První souvislejší a dodnes nejznámější český překlad pořídil Otokar Fischer roku 1927. Nejde ale o překlad kompletního díla, Fischer vybral a přebásnil stěžejní polovinu. Ve svém překladu, resp. přebásnění se snaží zachovat drsnost, rozporuplnost, vtipnost i lyriku a tak je jeho překlad často označován jako romantizující a zjemňující. Kompletní dílo jako první přeložila J.Loukotková, která napsala i známou životopisnou knihou "Navzdory básník zpívá".
Villonovo dílo ovlivnilo mnohé básníky jako byl Rabelais, Musset, Verlaine a Heine; velkou autoritou Villonovských výzkumů je (pro mě překvapivě) Tristan Tzara. U nás ovlivnil (formálně) Vrchlického, Mahena i Nezvala, který zvládl jak formu tak trpkého a kritického ducha. Podstatný vliv měl i na naše divadlo, pod jeho vlivem vznikly dvě divadelní hry - "Balada z hadrů" Voskovce a Wericha a "Paříž hraje prim" E.F.Buriana.
***
V úvodních baladách si autor stýská z vězení, napůl zoufale a napůl rozverně žehrá na osud, tedy Fortunu. Ta se však hájí jako mnohem silnější a mocnější než lidé, nad nimiž vládne podle své vůle - říše i osobnosti padly jejím přičiněním. V "závěti" líčí uvěznění biskupem Thibautem jemuž ironicky děkuje za pohostinství, přitom se za něj modlí s tím, aby mu bůh oplatil stejně. Dále mluví o tom, že zkušenost je cennější než filosofické knihy, vyrovnává se s Bohem i příkořími. Navazuje na úvod s Fortunou a tvrdí, že vším je vinen osud, protože často sice dělá chudák i pán totéž, ale hodnoceno je to odlišně. Tyto pasáže mají silný sociální podtext, autor tvrdí, že je pro chudáka těžké být ctný a ke hříchu ho svádí chudoba, zazní i slavné "nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad".
Dále vzpomíná (ve třiceti) na mládí a lituje všeho, co udělal špatně, protože prohýřené mládí mu uteklo příliš rychle. Také rekapituluje, jak dopadli jeho tehdejší známí - někdo je pánem, jiný chudákem; útěchou mu je to, že smrt je všem stejná. I další balady líčí pomíjivost světa, místy trpce, jindy zase s nadhledem - třeba v nářku zestárlých, dříve sličných dívek a žen, které líčí (svoji) pomíjivou krásu a úspěchy, jako on litují ztraceného mládí a radí mladším, ať berou co je a užívají si.
Villon nelíčí jen ženy ctnostné, častěji jde o lehké holky. Nespokojí se jen s jejich kritikou, zamýšlí se i nad tím, proč nejsou počestné. Podle něj jak z potřeby lásky tak ze ženská přirozenosti. Láska podle něj muže ničí a žene ho do bláznovství, přesto se jí nechce vzdát, k čemuž uvádí příklady z historie i osobní prožitky. A přes ně se, zklamaný a zatrpklý, dostává k dalšímu účtování, čímž navazuje na předchozí závěť, kterou komentuje a rozšiřuje. Svým bližním věnuje několik básní, jako je modlitba matce, rondeou soudci/opilci a dojde i na známou baladu o jazycích klevetníků.
V závěru se ptá, kde vše (=peníze) končí a jeho odpověď je - jen v hospodách a u ženských. A při té příležitosti znovu opakuje, že na hřbitově si jsou všichni rovní a pouze duše patří Bohu. Přes naturalistický popis oběšenců se dostává k trpké naději u Boha, těžký život probouzí pochyby i touhu po něčem lepším. Jenže - chudáci mají bídu a na co je jim tedy Bůh?
***
Kdysi mě Villon nadchl, připadal mi vtipný, břitký a svižný, ale nyní jako by mu něco chybělo - možná šlo tehdy o jiný překlad. Přesto je jeho dílo velmi zajímavé a čtivé, což je zásluha i překladatele. Pro plné pochopení by ale člověk musel znát dobové souvislosti, různé narážky a hříčky mi proto zůstávají utajeny.
Villonovy básně tvoří kondenzovaný životopis, ani ne tak dějově jako pocitově. A přes vtipnost a lehkost se nejedná o rozverné opěvování života, naopak dojde na ostřejší, kritický tón nebo závažnější otázky. Villon totiž líčí pomíjivost světa, žehrá nad ztraceným mládím, líčí svoji nezařazenost a odlišnost od ostatních, ale hlavně se u něj objevují sociální témata. Dále se staví proti tehdejší romantizaci venkova a chudoby, obojí totiž zná až příliš dobře z té "odvrácené" stránky. A tak není divu, že u něj platí, že co si člověk urve, to má a krédem je užívat si - i proto líčí život v putykách a hampejzech. Ale i tento postoj můžeme chápat ironicky a relativně, jako ostatně vše u něj.
Přes všechna moderní a sociální témata si nemyslím, že je to nějaký revolucionář, jde o středověkého člověka a básníka, který poznal a vystihl určitá témata a obecně platné problémy.