Božena Němcová - Babička a další povídky
Babička
Babička patří mezi klasická díla české literatury, je nejznámějším a nejoceňovanějším autorčiným dílem, mě však skoro nic neříká. Od autorky mě více zaujaly povídky, i když je pravda, že většina jejich témat je v Babičce obsažena také. A tak chápu význam Babičky jako určitého završení, jenže se mi nelíbí přílišná idealizace ani některé postoje a názory.
Děj Babičky se odehrává na Starém Bělidle v Ratibořickém údolí v podkrkonoší. Zde žijí manželé Proškovi s dětmi Barunkou, Vilémem, Janem a Adélkou a právě k nim přijíždí babička. Proškovi pracují na zámku a jsou již trochu zpanštělí, hospodářství proto přebírá babička a brzy se hospodaří po jejím, tedy postaru a podle tradic. Babička se postupně stane morální autoritou nejen v rodině ale i v okolí, své vnoučky učí starým zvykům, šetrnosti, pracovitosti, zbožnosti atd. V sérii různých příhod poznáváme i další postavy, zejména pana myslivce, mlynáře, bláznivou Viktorku, kněžnu a její schovanku Hortenzii i rodinu chudého flašinetáře Kudrny.
Babička jako celek vlastně nemá nosný příběh nebo děj, spíše líčí jakýsi idealizovaný rok, během nějž poznáváme různé sezónní práce, zvyky i lidové slavnosti. Kostru knihy přesto tvoří několik příhod, jež se postupně rozvíjejí a završují.
Jednou z nich je babiččina návštěva na zámku u kněžny, té babička líčí pohnutý život s manželem Jiřím, vojákem.Laskavá kněžna ji považuje za šťastnou ženu, ale komorník prská nad obsluhováním prosté baby - nejen při této návštěvě je kněžna líčena jako přátelská k lidu, veškeré zlo pochází od zpychlých panských úředníků. A i když je kněžna hodná a chápající, tak se od svých sluhů nedozví pravdu, kterou ji říká babička. Na její radu udělá Kudrnu poklasným; hajný nechává babky sbírat klestí a když se to kněžna dozví, tak mu to dovolí. Podobně, když si úředníci troufají na mladá děvčata a chlapci je pomstí, tak i kněžna trestá. A tak všichni kněžnu chválí za dobrotu, přitom ji samotnou nenapadne něco udělat, vždy jen čeká na (babiččinu) radu.
V Babičce samozřejmě není vše idylické, je zde známá Viktorčina tragédie, jedna ze smutných vesnických příhod. Viktorka byla mladá a krásná, bohužel ji pronásledoval černý myslivec, jehož nemohla vystát. Když se jednou na poli zranila o trn, černý myslivec ji ošetřil a přitom ji vyjevil svoji lásku; ona mu uvěřila a podlehla. Když jeho pluk odtáhl, utekla Viktorka za ním, vrátila se po roce, šílená a nyní žije v lese, prchá před lidmi a zpívá u splavu.
Další tragickou událostí jsou odvody mládenců, protože krutě zasahují do osudů lidí a ničí rodiny. Největší tragedie je to pro Kristu z hospody, které odvádí milého Mílu, a to částečně i ze zlé vůle, protože odmítl rychtářovu dceru a ta ze msty u otce prosadila jeho odvod. Při té příležitosti babička vzpomíná, jak jí odvedli Jiříka, a oba mladé utěšuje. Když se v srpnu kněžna vrátí, prosí ji babička za Mílu a kněžna opět pomůže, podobně zasáhne babička v případě Hortenzie a její lásky k italskému malíři. Po dožínkách je svatba Kristy s Mílou, po ní uplyne mnoho podobných let, kdy všichni dorůstají a vydávají se do světa a vrací se až těsně před babiččinou smrtí, což činí závěr knihy až dojemným.
Každý v Babičce vidí jakousi idylu starých časů, většina si asi představí scény, v nichž sedí babička na zápraží, hraje si s dětmi a moudře je poučuje. Jenže takových scén je v Babičce pomálu, většinu zabírá líčení života v podkrkonoší, poznáváme lidové zvyky, pověsti, pověry, povídačky a tradice. Zmíněné idylické obrazy doplňují rozhovory o lese, zvěři, vojně, životě a tím dávají poznat myšlení lidí, v knize se však objevují i temné a těžké stránky života. Nejde však o žádnou národopisnou studii, ale o (idylický) vesnický obrázek.
Babička vlastně kodifikuje ob-generační výchovu (prarodiče/vnuci), která je u nás velmi zažitá. Babička vychovává svoje vnuky podle starých tradic, jichž se sama drží a novoty odmítá. Takový přístup mi ale nepřijde až tak lákavý a místy dojde až na absurdní scény - babička ochraňuje sukni po své babičce, která je stále jako nová, protože nebyla nikdy nošená - tak k čemu vlastně je? Neobhajuji tím dnešní přehnaný konzum, ale toto jde prostě mimo moje chápání.
Babička je pokaždé taková, jaká je potřeba - přísná, spravedlivá, chápající i oko zamhuřující. Učí svoje vnoučky nebát se a na druhou stranu uznává pokoru před panstvem, přitom (si) dokáže prosadit svou i před kněžnou. Přesto mi celá výchova připadá "uťáplá", bez sebevědomí a uvědomění si vlastní individuality, i když líčená lidská pospolitost je velmi pěkná. Zejména neustálé a samozřejmé vzájemné obdarování se drobnostmi jako je chléb, jablíčka, křížaly, oříšky a lesní ovoce, lidé si tak dělají radost, myslí na sebe a mají se rádi. Kromě náboženské víry je zde již jediný cit hodný ocenění a to vlastenectví, když nepočítám lásku.
Kněžna je líčena jako hodná, ale veškerá její dobrota plyne (jen) z toho, že udělá, co jí babička poradí. Babiččina pomoc má trochu pachuť protekce a může svádět k závisti těch, kterým nepomohla, což jsou samozřejmě úvahy, které v Babičce nemají místo. Navíc v té době nebyla všechna šlechta aspoň taková, samozřejmě uznávám, že každá pomoc je dobrá a přístup "když můžu, pomůžu" je lepší než pasivita, zvlášť, kdyby se tím řídil každý. V souvislosti s pomocí zazní i prorocká slova "Po smrti tě obalí zlatem, ale za živa se nezeptají - jak je ti?" předjímající osud samotné autorky, které vlastenci vystrojili nádherný pohřeb, když však u nich předtím žebrala, tak jí odmítli.
Myslím, že chápu co a proč Němcová Babičkou říká, ale jsou zde místa, která se mi nelíbí. V knize se odráží autorčina těžká životní situace, ve které se celkem pochopitelně utíká k idylické babičce, která pomůže, poradí nebo aspoň chápavě vyslechne. Jenže mi připadá, že povídky jsou obecně platnější, protože Babička je příliš svázaná s autorčinou těžkou situaci.
Povídky
Povídky vyšly v několika různých výborech a v souborném vydání a jsou i volně dostupné, takže jsem si přečetl tři zbývající. První z nich, "Sestry" líčí osud vesnické dívky Hedviky zamilované do panského myslivce Roberta. V úvodu sledujeme jejich vášnivou a čistou lásku, jenže při zámecké slavnosti Hedvika pochopí, že Robert je mladý kníže a jen si s ní chtěl pohrát. Později porodí mrtvé dítě a za pomoci sestry ho pohřbí v lese, mrtvolku bohužel vyčenichá pes. Závěr se odehrává ve věznici, kde po třech měsících Hedvika umírá a starší sestra je propuštěna. Povídka líčí smutný příběh dívky jako oběti panské hříčky i pohrdání a smutný osud svobodné matky.
Vztah šlechty a vesničanů je jedním z častých námětů u Němcové, dalším oblíbeným námětem jsou nešťastné sňatky a jeden takový líčí povídka "Obrázek vesnický". Lásku mladých lidí zničí hloupost a surovost rodičů a vše končí tragicky, totiž smrtí ženicha. Ale ne vždy vše končí tragicky, někdy dojde láska naplnění, jako v povídce "Dlouhá noc", která líčí vesnickou lidovou slavnost, kde k sobě dva mladí najdou cestu.
- Alois Jirásek - Filosofská historie
- Alois Jirásek - Maryla
- Babička
- Božena Němcová - Chyže pod horami a další
- Božena Němcová - Pohorská vesnice a další povídky
- Divá Bára
- Eliška Krásnohorská - Na svém, Svéhlavička
- Jakub Arbes - Newtonův mozek a jiná romaneta
- Jan Neruda - Malostranské povídky
- Jan Neruda (1834-1891)
- Jindřich Šimon Baar - Paní komisarka
- Karel Hynek Mácha
- Karel Hynek Mácha - Cikáni
- Karel Hynek Mácha - Marinka a jiné prózy, Prózy
- Karel Hynek Mácha (1810-1836)
- Karel Václav Rais - Na lepším
- Karel Václav Rais - Skleník, Kalibův zločin
- Karel Václav Rais - Výminkáři
- Karel Václav Rais - Západ
- Princezna se zlatou hvězdou
- Pyšná princezna
- Svatopluk Čech - Výlet pana Broučka do patnáctého století
- Václav Beneš Třebízský - Tryzna Bělohorská, Jan Abatyše, Závěť Štěpána z Pálče
- Vítězslav Hálek - Muzikantská Liduška, Prohráli jsme Bavory