Giovanni Boccaccio - Dekameron
Boccacciův Dekameron, přezdívaný "arcikuplířka", patří mezi klasická díla evropské literatury. Dnes ho většinou chápeme přehnaně vážně, přitom byl svým autorem zamýšlen jako kratochvilné čtení pro ženy, jimž je několikrát věnován.
Úvod knihy líčí epidemii moru ve Florencii roku 1348. Nejde však jen o líčení průběhu nákazy ale i o její morální dopad, zejména celkové uvolnění mravů v atmosféře nejisté budoucnosti, kdy může být každý den poslední a lidé hynou po tisících, což je z hlediska etiky a morálky rozhodně zajímavá výchozí situace.
V této situaci se sedm mladých žen dohodne, že bude lepší uchýlit se na venkov. Jsou si však vědomy toho, že společnost samotných žen by nedělala dobrotu a tak požádají tři známé mladíky, ať jdou s nimi. Tato společnost si s sebou bere jen nejnutnější vybavení a pár sluhů, vydávají se na různá venkovská sídla, kde tráví dny převážně v radovánkách. Odpolední siestu si ale rozhodnou krátit vyprávěním, každý den vypráví každý z nich jeden příběh. A protože vyprávěním stráví deset dní, zazní celkem sto příběhů - odtud se bere i název celé knihy.
První den vypráví příběhy dle své libosti, převážně jde o vtipné odpovědi nebo reakce kněží, obchodníků a šlechticů v různých nepříjemných situacích. Pro druhý den si už stanoví téma a tím je příběh někoho, s kým to navzdory očekávání dopadlo dobře a tak hrdinové příběhů dramaticky bohatnou aby vzápětí přišli o majetek a znovu ho získali zpět. Třetí den si vypráví příhody, v nichž někdo dospěl svého cíle, byť s velkými obtížemi, převážně šlo o to získat nějakou ženu, ať už sousedovu nebo přítelovu, někdy výřečností, jindy trikem nebo za pomoci prostředníka.
Před čtvrtým dnem autor obhajuje svoje dílo, obrací se k publiku, jímž jsou ženy, a vyznává se z lásky k nim. Čtvrtý den líčí historky se smutným koncem, v nichž lidé nenašli to, co hledali, nebo našli, ale poté byli krutě potrestáni. Opět jde převážně o lásku a jeden z přítomných mladíků tvrdí, že kdyby on došel naplnění své lásky, ochotně by přijal i trest. Pátý den jsou na řadě příběhy, v nichž milenci dojdou svého štěstí, byť za cenu potoků krve nebo jiných obětí, což všichni schvalují, neboť láska je jim nejvyšším citem. Šestý den obsahuje krátké příběhy o vtipných odpovědích, jde spíše o anekdoty včetně známého příběhu o jednonohé drůbeži na pekáči. Sedmý den přichází na řadu příběhy, v nichž paní oklamaly své muže, čímž vždy bránili své milence - až je občas člověku líto napáleného a zesměšněného manžela. Sympatie společnosti jsou nyní vždy na straně nevěrné manželky a to i proto, že si jí manžel nevšímá tak, jak by měl a bezdůvodná žárlivost často vede k tomu, že se důvod nakonec objeví.
Na osmý den připadnou příběhy o šprýmech, jež si lidé tropí vzájemně. Dojde na napálení důvěřivých hlupáků, převažují však příběhy, v nichž se ženy ubrání svému svůdci, což částečně kontrastuje s předchozími příběhy a potvrzuje se tím i stará pravda, že když žena nechce, tak dokáže odmítnout, a když chce, tak jde vše. Předposlední den jsou vyprávěny příběhy na volné téma, tentokráte jde o příběhy, v nichž někdo někoho napálil. Závěrečný den patří příběhům, v nichž bylo něco šlechetně provedeno, opět převážně ve prospěch lásky. Po deseti dnech vyprávění se všichni rozhodnou k návratu, aby je lidé nepomluvili z nepočestné společnosti - což je závěr poněkud kontrastní s dosavadním průběhem.
Některé příběhy jsou velmi krátké až anekdotické, jiné zase rozsáhlé a spletité a vydaly by na samostatný román. Příběhy pobaví i poučí, v tom obrovském množství se ale brzy začnou stírat rozdíly a některé povídky jsou až nudné. Snad všechny příběhy jsou více méně realistické, pouze v předposledním příběhu se objevuje černokněžník, který přesouvá jednoho muže přes celé Středozemní moře. Nejde však o povídky vyloženě realistické, obrovskou roli zde hrají neuvěřitelné náhody a dojde na nečekané a neuvěřitelné zvraty jako jsou domnělá úmrtí, zinscenované obvinění, kněz převlečený za anděla, nalezení syna nebo dcery po letech, anglická princezna převlečená za opata, atd. Kruté zkoušky popsané v poslední povídce jsou až absurdní, podobně absurdní, byť mnohem méně mi připadali i některé další povídky, nevím ale, zda nejde o ironii nebo parodii. Zmíněné náhody a zvraty, stejně jako styl i jazyk, mi připomněly dona Quijote, takže se zřejmě v té době takto psalo.
Vše je líčeno s pochopením lidských slabostí a hlavně jako oslava i obhajoba různých podob lásky včetně tělesné. Tu si dopřávají všichni, muži i ženy, a nikdo ji nechápe nějak špatně nebo provinile, pouze je vše schováno za různé poetické názvy jako obdělávání zahrádky nebo posílání (mužova) čerta do (dívčina) pekla. Poznáváme různé úskoky mužů i žen sloužící k jedinému cíli, přičemž ženy nejsou vždy ty dobývané, často i ony dobývají svého milence a odmítají jiného. Muž je primárně líčen jako vládce ženy, ale i ta si umí najít cestu, jak dosáhnout svého - a tak je muž často vládcem jen formálním. Radostné líčení života a jeho radostí není všeobjímající, výjimku tvoří pokrytečtí duchovní, kritizovaní snad v každé povídce a líčení jako šejdíři bez kapky zbožnosti neváhající zneužít svého postavení nejen k obohacení ale i k získání vytoužené ženy.
V konečném důsledku Dekameron obsahuje obrovské kompendium mezilidských vztahů, mezi hrdiny se objevují piráti, korzáři, kupci, sultáni, knížata, králové i řemeslníci, poznáváme nejen italské městské státečky ale i Anglii, Francii, Egypt, Turecko, středozemní ostrovy atd. Knihu tak můžeme chápat i jako dokument doby, přináší její barevný a plastický obrázek a renesance je zde vykreslena jako mnohem složitější i lidštější, než jsem si představoval.
Dekameron se zaměřuje na příběhy, okolní děj i společnost jsou podružné, byť i zde by bylo co rozehrát. Ve společnosti poznáváme jen (idylické) šlechtické radovánky, zato v povídkách poznáváme intriky, podvody, zloděje, smilstvo, zkrátka všeobecný úpadek - chtělo by se říct. Ale Boccaccio nijak nemoralizuje, naopak obhajuje život a jeho radosti, a nás může utěšovat to, že se v lidské povaze skoro nic nezměnilo i to, že takto líčený renesančně uvolněný styl života má blíže k dnešku. A oproti tomu působí třeba 18. nebo 19. století barbarsky, hrubě, upjatě, prudérně a neživě.