Richard Wagner - Siegfried (The Metropolitan Opera Live In HD - Mahenovo Divadlo, 05.11.2011)

Na Siegfrieda, resp. přenos z Newyorské metropolitní opery, jsme tentokrát vyrazili do Mahenova divadla. To má, oproti Špalíčku, svoji historickou atmosféru, která posunula celkový zážitek o něco výše. Co mě ale zklamalo, byl divadelní bufet - chlebíčky došly dřív, než jsme se dostali na řadu a ve druhé přestávce byl bufet zavřený úplně, což je při šestihodinovém přenosu docela nepříjemné.

V prvním dějství sledujeme Siegfrieda vychovávaného u skřeta Mima a jejich vztah je opravdu pikantní. Siegfried se jako typický puberťák bouří proti autoritě (otce), aniž tuší, že Mime jeho otcem není, a o to víc se mu uleví, když zjistí pravdu o svém původu. Do jejich jeskyně zavítá i Poutník (=Wotan), který se s Mimem utká v hádankách, v nichž se divákovi rekapituluje děj předchozích částí. Bohužel se Mime nezeptá na to nejdůležitější, totiž kdo opraví meč Notung, Wotan mu to ale stejně poví - ten, kdo nepoznal strach, totiž Siegfried. Konec dějství mi přišel trochu zdlouhavý - myslím část před závěrečným spojením meče, kdy se Mime dohaduje se Siegfriedem o jeho rodičích. Na druhou stranu scény kování meče jsou docela efektní a tyto rytmické pasáže mám rád.

Ve druhém dějství vede Mime Siegfrieda za drakem Fafnerem, kde má Siegfried poznat strach. Ve skutečnosti touží Mime po prstenu Niebelungů a Siegfried, jehož se bojí, má být jen vykonavatelem jeho mocenské touhy. Siegfried Fafnera zabije a olízne jeho krev, díky tomu porozumí nejen zpěvu ptáčka ale od Mima slyší jen a jen pravdu. Tím odhalí jeho pokrytectví a dozví se také, že má hledat spící Brunhildu, jeho vysněnou nevěstu. Druhé dějství je pro mě asi hudebně nejzajímavější a to díky provedení ptáčka a Fafnera.

Ve třetím dějství budí Poutník Erdu, aby nakonec konstatoval, že se zánikem Bohů souhlasí a sám si ho přeje, kde ale přesně nastal zlom v jeho myšlení, si neuvědomuji. Přesto Wotan později brání Siegfriedovi v cestě za Brunhildou, což je asi jen zkouška, aby neprošel každý. Wotan je sice Siegfriedovým dědečkem a má ho rád, jenže Brunhilda je jeho oblíbenou dcerou a tak ji jako otec nedokáže dát jen tak někomu. A ani Brunhilda neskočí Siegfriedovi kolem krku, přestože na vysvobození čeká, možná i proto, že Siegfrieda zná a miluje od malička, chránila ho ještě před narozením - a tak je pro ni těžké milovat ho i jako muže, zvlášť když se má zřeknout božství a nesmrtelnosti. Zajímavé je, jak na ni Siegfried naléhá, jak ji chce, je to zkrátka zamilovaný 17 letý puberťák, který ji vůbec neposlouchá, jen doráží a přesvědčuje, ať je jeho.

Celkový dojem ze Siegfrieda byl ještě lepší než z milánských prvních dvou dílů, jejichž scéna mi přišla příliš abstraktní. Tentokrát tvořily scénu jakési otočné kvádry, na které se promítalo, takže vše bylo napůl realistické a napůl abstraktní. Díky tomu byla scéna velmi působivá, až na to, že se vše odehrávalo v šeru, takže působilo docela komicky, když Siegfried nebo Brunhilda zpívali o svítícím slunci.

Připadá mi, že Siegfried je nejzajímavější částí cyklu, má v sobě něco přitažlivého v postavě Siegfrieda - však také Wagner původně koncipoval celý cyklus jako operu o Siegfriedovi. Na Siegfriedovi je zajímavé, že byl vychován v lese a nepoznal ostatní lidi, ženy ani strach. Tomu se chtěl marně naučit od Fafnera, nakonec se ho naučil až od Brunhildy, kde poznal strach pramenící z lásky. Další zajímavý prvek je ten, že Siegfried má pro Fafnera trochu pochopení a skoro ho lituje, kdežto Mima čistě nenávidí - a to byl Mime v prvním díle skoro politováníhodný chudáček tyranizovaný bratrem Alberichem. Siegfried také přináší mládí a veselí do jinak vážného Wagnerova světa a to zvláště v prvním dějství, vtipné a svěží je i napodobování ptáčka na rákosovou píšťalu. A tak opera zachycuje nejen čistotu lásky, opojení i nadšení, ale i těžkou melancholii a smutek, třeba ve chvíli, kdy se Siegfried ptá na rodiče.

Dnešní opera, zvláště při HD přenosu je hodně o herectví a i v tomto bodě nemělo Newyorské nastudování chybu. Zvláště Siegfried byl výborný svojí mimikou, ale i ostatní byli výborní herci a zpěváci. Trochu mě zarazil černoch jako Alberich, což je jednak u Wagnera trochu pikantní, ale hlavně proto, že jsou s Mimem bratři - jeho herecký ani pěvecký výkon však tím nemíním zpochybňovat. Pokud mám srovnávat, tak se mi provedení Erdy líbilo víc ve Zlatu Rýna (z Milána) a u Brunhildy jsem na vážkách. Celkový dojem byl však lepší, možná i díky tomu, že šlo o třetí díl a tak se člověk už více orientuje v ději i hudebních motivech a tak 4 hodiny čistého času se Siegfriedem utekly "jak voda".