Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

Antoine de Saint-Exupéry, slavný francouzský letec a spisovatel se proslavil především "dětskou" knihou "Malý princ", která je založena na skutečné letecké havárii, kterou autor prožil - při sólovém letu nad Saharou musel kvůli technické poruše nouzově přistát. Zásobu vody má jen na pár dní a pokud během nich letadlo neopraví, zemře. Po několika dnech se u něj objeví malý chlapec, resp. Malý princ z planetky velké jako dům.

V knize autor vzpomíná na toto setkání a tak se vše dozvídáme postupně a spíše nesouvisle a nahodile. Poznáváme domov Malého prince, tedy planetku tak malou, že na ní může vidět za jeden den tolik západů slunce, kolik chce. Malého prince trýzní pyšná květina, která se sama považuje za nejkrásnější a jedinou na světě. Její trýznění nemůže Malý princ vydržet a tak odejde ze své planetky, putuje po dalších planetkách a navštíví různé podivné dospělé jako je král, domýšlivec, pijan, lampář nebo obchodník, který nemá čas, zato mu patří všechny hvězdy - ale k čemu, ptá se Malý princ. Z těchto lidí si může vážit pouze lampáře, který má jako jediný smysl pro povinnost, jakkoliv je jeho činnost absurdní. Malý princ se dostane i na planetu Zemi, kde najde spousty růží a pochopí, že jeho pyšná rostlina není jediná. Pozná ale i lišku a ta mu vysvětlí, co znamená ochočit si někoho a díky tomu princ pochopí, že si ho (jeho) růže ochočila a tím se pro něj stala jedinečná, má však tím za ni odpovědnost.

Autor má vždy dost prostoru popsat rozdíl mezi pohledem dětí a dospělých, mezi viděním věcí jak jsou a jak jsou zkresleny našimi zvyky a šablonami. V knize zazní mnoho prostých a přímočarých pravd skrývajících v sobě velkou hloubku, jenže často si člověk může říct, že to tak prostě není, že je to naopak. Můžeme se ptát, kdo ochočil koho a kdo je za koho odpovědný, lampář sice dodržuje svou povinnost, ale na druhou stranu jen slepě dodržuje pravidla, výhybkář posílá lidi tam či onam, ale ne na základě svého rozhodnutí, atd. V knize se také hodně mluví o tom, co je podstatné a co ne - je podstatné opravit letadlo nebo vědět, jak se zachová beránek ke květině? Závěrem knihy je pak to, že důležité je to, co není vidět a (to) je nutné hledat srdcem.

Malý princ mluví k dítěti v nás a může nás naučit vidět slona v hroznýši tam, kde jsme doteď viděli klobouky. Slyší ale dítě v nás ten hlas a chce ho vůbec slyšet, nebo máme spousty racionálních důvodů ho neslyšet? A i když ho slyší, má nám opravdu co říci? To si musí zodpovědět každý sám, já ho možná slyším ale přijde mi to jako hlas z jiného světa, kde je vše idealizované a pro mě cizí, podivně (dětsky) naivní a čisté. Navíc se za laskavostí knihy skrývá velký smutek a také trochu podbízí k postoji - já takový nejsem, to ostatní dospělí jsou takoví. A tvrdit něco takového je podle mě pokrytecká lež, někdy člověk prostě (nebo bohužel) musí být dospělý.