Richard Wagner - Soumrak bohů/Gotterdammerung (The Metropolitan Opera Live In HD - Divadlo Reduta, 11.02.2012)

Soumrak bohů je závěrečným dílem Wágnerova cyklu "Prsten Nibelungův" a celou tetralogii skvělým způsobem završuje, i když mi jeho docenění trvalo delší dobu. Jedná se totiž o nejrozsáhlejší díl cyklu a množství dojmů je ohromné.

První, skoro dvouhodinové, dějství prodlužují dva prology - v prvním se nornám přetrhne niť osudu, ve druhém se Siegfried loučí s Brunhildou, ona mu dává koně a on jí v zástavu prsten. Tyto dva prology rekapitulují předchozí děj a připravují výchozí rámec pro blížící se soumrak a pád bohů. Projevuje se zde i existencionální zmatek bohů, zejména Wotana; na jeho příkaz čekají bohové strnule na svůj zánik, který přináší prsten. Jejich tragedie, kontrastující s tím, že se Brunhilda vzdala božství a nesmrtelnosti ve prospěch lidské lásky, se na pozadí celé opery několikrát opakuje a prohlubuje.

Vlastní první dějství začíná na Guntherově rýnském dvoře. Zde se radí Gunther, jeho sestra Gutruna a jejich nevlastní bratr Hagen, Alberichův syn. Hagen vypráví o Brunhildě jako nevěstě vhodné pro Gunthera, ví však, že jedině Siegfried může projít ohnivou ochranou. Proto navrhuje napojit Siegfrieda nápojem zapomnění, po němž zapomene na Brunhildu a zamiluje se do Gutruny - a aby ji získal, získá i Brunhildu pro Gunthera. Sourozenci plán schválí a jako na zavolanou připlouvá Siegfried a sbratří se s Guntherem. Po kouzelném nápoji skutečně zapomene na Brunhildu, zamiluje se do Gutruny a podle Hagenova plánu se vydá pro Brunhildu, přestrojen za Gunthera. Brunhildu zatím její sestra varuje před zánikem bohů, Brunhilda je však okouzlená a nadšená láskou, proto je pro ni obrovským šokem Guntherův příchod.

Druhé dějství líčí svatební veselí na Guntherově dvoře, Brunhilda je však zděšená, protože ji Siegfried nepoznává. Navíc na jeho ruce spatří prsten a tak ho obviní z podvodu, tím je pohaněna i Guntherova čest. V závěru se Hagen, Gunther a Brunhilda shodují, že Siegfried musí zemřít a tím jim dát satisfakci.

Třetí dějství se odehrává na lovu, dcery Rýna se od Siegfrieda pokouší získat prsten. Siegfried se jim vysměje a poté s lovci vzpomíná na své mládí, Fafnera i mluvícího ptáčka, tím si vzpomene i na Brunhildu - a tu ho Hagen probodne. Následuje smuteční slavnost při níž zoufalá Brunhilda obviní všechny z podvodu. Siegfriedovo tělo má být spáleno na hranici, Brunhilda umírá s ním a prsten se tak vrací dcerám Rýna, do vln se se pro něj zoufale vrhá Hagen. Spolu se Siegfriedovou hranicí vzplane i Valhala a tím končí éra Bohů.

Závěrečný díl provází množství provázaných detailů, motivů a emocí, které při sledování opery působí komplexním a jasným dojmem, vylíčit je však ve stručnosti je takřka nemožné. Zajímavá je trojice nových postav, tedy Hagen, Gunther a Gutruna. Gutruna je spíše naivní husička, která chce ženicha, Hagen se tváří, jak jim pomáhá a přitom sleduje svůj plán - získat prsten. Tragickou postavou je Gunther, který ví přesně, co se stalo, neví však, jak situaci řešit. Brunhilda si pak oprávněně stěžuje, že ji všichni zradili, hlavní vinu vidí u Siegfrieda, ten však stále působí spíše jako naivní kluk a vůbec nechápe, co udělal špatně.

Přesto, že Wagner celý cyklus původně zamýšlel jako operu o Siegfriedovi, tak pro mě je hlavní postavou Brunhilda, která se rozhodla vzdát božství ve prospěch lásky, i když tušila, že trest bude strašný. V její postavě je láska, nenávist, tragédie i oběť, na začátku je valkýrou, stane se však milující ženou.

Soumrak bohů v Metropolitní opeře vizuálně navazoval na Siegfrieda hraného tamtéž. Scénu tedy opět tvořily pohyblivé kvádry a tentokrát bylo vše velmi působivé. Stejní jsou i představitelé hlavních postav a tentokrát nemám k jejich výkonu sebemenší výhrady. Protože šlo (opět) o HD přenos s množstvím detailních záběrů, tak je důležitý herecký projev a mimika, možná i na úkor samotného zpěvu, což klade na umělce vyšší nároky na jejich univerzalitu, což nepřímo potvrdil představitel Siegfrieda v jednom rozhovoru. Od Siegfrieda a Brunhildy jsem tedy věděl co čekat a nezklamali mě, ba naopak - přeci jen zde dostává Brunhilda mnohem větší prostor. Překvapením pak byl výborně ztvárněný Hagen a Gunther.

Po hudební stránce mě zaujalo celé druhé dějství a v něm zejména mohutné sbory, vlastně v Ringu ojedinělé, dále závěrečné duety Gunthera, Hagena a Brunhildy. Ve třetím dějství mě zaujala reminiscence ptáčka ze Siegfrieda, impozantní Smuteční pochod a vlastní finále. Na druhou stranu, norny a jejich nit byla nejméně zábavná část a to včetně scénického provedení, které se mi nelíbilo.

PS: Přenos jsme tentokrát sledovali v Redutě a její sedadla nejsou moc pohodlná na takto dlouhé představení...