images/logo.png
SHWB na blogspot  | Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

Václav Havel - Ztížená možnost soustředění, Občan Vaněk

Brzy po sametové revoluci jsem se stal velkým obdivovatelem Václava Havla, i když spíše umělce než politika - politika mi v jeho podání brzo přestala být sympatická. Tehdy jsem přečetl několik jeho her a absurdní drama mě hodně zaujalo. Repetativní repliky jsou obdobou hudebního minimalismu a pokud se proháží, dojde k zajímavým efektům - a třeba i Cimrmanovské "Vyšetřování ztráty třídní knihy" je absurdní drama. Havla jsem ale brzo zavrhl celkově a až po cca 15 letech jsem se rozhodl zkusit ho znovu vzít na milost. Stalo se tak po jeho úmrtí, kdy LK vydaly trojici jednoaktovek ze sedmdesátých let s hlavním hrdinou Vaňkem pod společným názvem "Občan Vaněk". K této trojici her jsem v knihovně vyhrabal ještě "Ztíženou možnost soustředění" a pustil se do čtení.

Ztížená možnost soustředění (1968)

Hlavním hrdinou je Eduard Huml, intelektuál, který ve své vile diktuje sekretářce Blance práci o morálních a společenských hodnotách. Huml navíc souhlasil s účastí v sociologickém výzkumu a tak k němu přichází team s náladovým počítačem "Puzukem" pod vedením doktorky Balcárkové. Eda má manželku Vlastu a milenku Renatu, obě o sobě ví a obě ho tlačí k tomu, aby to s tou druhou ukončil - a všechny tyto události, zhuštěné do jednoho dne, hra zachycuje.

U snídaně řeší Eda s manželkou rozchod s milenkou a u oběda s milenkou manželčino očekávání, že se k ní vrátí. Obě ženy rozebírají situaci racionálně jako intelektuální záležitost, tytéž dialogy slyšíme u jedné i druhé, případně v retrospektivě toho, co řekl té druhé. Dále sledujeme složitou příprava Puzuka, kterého nejdříve musí chladit a pak zase zahřívat, první dějství končí první Puzukovou otázkou - zda si může odpočinout (poté, co ho celou dobu uváděli do provozu). Sociologický výzkum Humla zajímá i po profesní stránce a tak s doktorkou diskutuje jejich přístup, team je složen z několika pracovníků, kteří odborně zkoumají celou domácnost - měří vlhkost zdí, váží peřiny atd. V závěru Huml odmítne další svoji účast ve výzkumu, který podle něj nemá význam, což doktorku rozpláče a její utěšování skončí jejím sváděním.

Děj hry se sice odehrává během jednoho dne ale časová rovina je zcela zpřeházená a děj není lineární, což je zvláště při čtení náročné. Některé scény nebo jejich úryvky se opakují, třeba pokus o svedení sekretářky Blanky, také scény s manželkou a milenkou využívají stejné repliky i dotazy a zvláště působivý je krátký dialog, kdy ho jedna i druhá nutí vyjádřit, jak ji má rád. Obě ženy se ho ptají na totéž a on jim odpovídá stejně, pro obě má stejné výmluvy, stejný, intelektuálsky rozvláčný a pomalý postup k tomu situaci řešit - pokud to vůbec řešit chce. V průběhu hry přichází a odchází různé postavy, jednotlivé souvislosti se dozvídáme postupně a musíme si je zpětně domýšlet. Svým způsobem je tak naznačeno, že dny jako tento se opakují, že jsou stejné a ve skutečnosti nemusí ani jít o jeden den.

Vrcholem hry je sekvence, v níž se začnou opakovat již použité repliky, nesouvisející postavy se objevují na scéně, každá s nějakou (cizí a popletenou) replikou, Puzuk chrlí nesmyslné a absurdní otázky. Když jsou na scéně všechny postavy, nastává vizuální a zvukový chaos, každá postava opakuje jednu a tutéž repliku, která již nedává smysl a celý chaos končí vypnutím Puzuka.

Ztížená možnost soustředění využívá výraziva absurdního dramatu, zejména repetativní a nesmyslné repliky, které kombinuje s lehkým sarkasmem a satirou šedesátých let. Stejnou situaci zažíváme několikrát, podobné otázky a odpovědi slyšíme z obou stran, což mi přijde zajímavé a svým způsobem tak Havlovo absurdní drama navazuje na Čapkův noetismus. Hra mě zaujala pro svoji chaotičnost a absurditu připomínající syrovost života než pro děj jako takový, intelektuál a proutník Huml není zrovna kladná postava.

Občan Vaněk

Ve svazku se nachází trojice her, které tvoří volnou trilogii. Havel hry napsal již v disidentu a jde o krátké jednoaktovky určené pro minimalistické herecké obsazení - pro dva, maximálně tři herce. Předchozí hry byly pečlivě pointované a budované, oproti tomu je tato trilogie mnohem přímočařejší a intuitivnější.

Všechny hry spojuje postava Vaňka, tedy Havla, protože hry jsou autobiografické. Hry reflektují tehdejší (absurdní) dobu ze zdola, pohledem obyčejného občana. Tím obyčejným člověkem ale není Havel, potažmo Vaněk, který je bývalým dramatikem a i když je nyní v nemilosti, státní moc se ho stále obává, protože je a byl angažovaný, má konexe do zahraničí, odkud ho pečlivě sledují a každý ústrk může znamenat mezinárodní ostudu nebo skandál. Koneckonců i Havla pustili z vězení ze strachu, aby je na západě nepomluvili, že ho tam zabili.

Obyčejní lidé jsou až jeho partneři, kteří neví, jak se k disidentu postavit. I když nakrásně sympatizují, tak mají o co přijít, mají totiž rodiny a děti, na rozdíl od Vaňka se o ně nikdo v zahraničí nezajímá a státní moc si na nich beztrestně zgustne. Disidenti totiž tvoří jakousi privilegovanou skupinu, která si může ledacos "beztrestně" dovolit - a to, že to Havel dokázal takto vnímat a reflektovat mě docela překvapilo.

Tím samozřejmě nechci zlehčovat osudy disidentů, zvláště v osmdesátých letech už byla situaci zcela jiná ale hry pochází ze druhé poloviny sedmdesátých let, kdy má toto vnímání svoji platnost. Osobně si myslím, že osudy obyčejných lidí, kteří si aspoň trochu chtěli zachovat tvář, mohou být dramatičtější než osudy disidentů, kteří často protestovali už jen z principu - ale těžko soudit, onu dobu jsem nezažil.

Vaněk je plachý intelektuál a spíše mlčí, mluví ti druzí a tak jim Vaněk slouží jako jakési zrcadlo, od něhož se odráží jejich svět a problémy. Líčené situace mají obrovské dramatické napětí, které zvýrazňují prvky absurdního dramatu, repetativní dialogy a repliky. A velmi zajímavé je i to, že pesimismus je na straně druhých a ne Vaňka, ten zůstává spíše optimistou.

Audience (1975)

Audience je zřejmě nejznámější Havlova hra (možná po Žebrácké opeře) a je proslavená i televizní adaptací v hlavní roli s Lanďákem - i když její popularita je možná dána snadností, s jakou do sebe Lanďák klopí škopky, což v našem pivním národě vždycky zaujme. Hra reflektuje autorovy vzpomínky na dobu, kdy válel sudy v trutnovském pivovaře za (pečlivého) dohledu místní moci.

Hra zachycuje jakýsi pracovní pohovor sládka s Vaňkem, jemuž sládek osvětluje místní poměry, trochu vyzvídá o minulosti, trochu žehrá na svůj osud a přitom stále popíjí pivo, čímž jsou jeho intelektuální výkony ovlivněny. Jejich rozhovor se motá v kruzích přes několik záchytných dialogů jako je pozvání Bohdalky, dotaz zda byl Vaněk na svačině, rada "Nebuď smutnej" nebo proslulé konstatování "To jsou paradoxy, co?".

Sládek se svěřuje, že se ho na Vaňka chodí ptát a ospravedlňuje mu svoji spolupráci i to, že ho hlídá. Kdyby to nedělal on, tak to udělá jinej, a tím, že mu to řekne, tím si zachová ve svých očích rovnou páteř, je férovej. Ale to vše je jen příprava a jak se sládkovy repliky zrychlují, tak se postupně objevuje jeho hlavní problém. Sládek totiž neví, co psát do hlášení a tak nabízí Vaňkovi místo ve skladu, kde by se tolik nenadřel a měl by čas na svoji tvorbu. A přitom by mohl psát i hlášení na sebe, což by bylo pro něj dokonce výhodné, přímo by ovlivnil obsah hlášení. Vaněk to pochopitelně odmítá, jde mu o princip ale rozhořčený sládek klade proti principu člověka, tedy sebe a své blízké. Podle něj je inteligent na hoře i když je dole, ale obyčejný člověk je prd a nemá zastání u nikoho.

Slušně vychovaný Vaněk, který děkuje a slušně odpovídá, je sládkovi podezřelý, nečeká slušnost v tomto prostředí a považuje to za povyšování se, očekává, že jsou pro něj jen troubové z pivovaru. Sládek prochází celou řadou stavů a nálad vůči Vaňkovi, uvědomuje si, že se státní moc Vaňka svým způsobem bojí, protože má konexe. On sám je ale jen obyčejný člověk, po kterém nikomu nic není a tak je sevřený mezi různé tlaky, cítí, že je to všechno, jak sám říká, na hovno. Sládek si uvědomuje, že žije ve svinstvu, které na něm ulpí, kdežto disident/intelektuál se mu může vyhnout svojí exkluzivitou. Obávám se, že i když to Havel krásně vykreslil, tak to jako bezdětný intelektuál stejně nemohl pochopit resp. prožít.

Vernisáž (1975)

Vernisáž je určená pro tři herce, Vaněk je na návštěvě u Michala a Věry. Jejich byt je plný různých starožitností a vše je čerstvě dokončeno, Vaněk je jejich první návštěva, takže je to taková vernisáž. Sami si byt chválí a tvrdí, že byt s ksichtem ovlivňuje celý život, snaží se Vaňka tlačit k něčemu podobnému - jenže tomu na tom nezáleží. A podobně prochází jídlo, svého syna Péťu i intimní život, tedy sex; převypráví mu vše, jak si krásně rozumí a vychází spolu a vždy to stočí na to, jak právě toto Vaňkovi a Evě chybí. O všem tvrdí, že by jim to spravilo jejich vlastní vztah a život, podle Vaňka je ale vše v pořádku. Vše je opět spíše rozpačité, oba v cyklech Vaňka ubezpečují, jak ho mají rádi a přejí mu, aby se jim to vše nějak rozmotalo, stejně jako jim a svůj návod považují za univerzální i pro ostatní.

Michal se chlubí věcmi ze Švajcu jako je elektrický loupač mandlí a nabízí Vaňkovi jejich originální speciality jako groombles s woodpeakem. Na vše jsou náležitě hrdí a chlubí se, že si žijí takhle plně - jenže jim ve skutečnosti chybí skutečná možnost realizace. Jejich dotazy jsou pak spíše zdvořilostní, Vaňkovi vyčítají flámování, ptají se na jeho psaní i tvůrčí krizi, nechápou, co je to za gesto - práce v pivovaru? Jejich zásadou je nejít hlavou proti zdi, pak může být každý šťastný - jako oni.

To vše Vaněk nevydrží a rozhodne se odejít - najednou se oba změní a hystericky se ptají - pro koho to všechno děláme? Chybí jim publikum, před kterým se mohou předvádět, kterému se budou chlubit, potřebují někoho, kdo je na tom hůř než oni a už vůbec nepotřebují, aby se Vaňkův život zlepšil - naopak, stále mu potřebují radit a předvádět se. A tak Vaněk zůstává a vše se vrací do starých kolejí - oba jsou napovrch perfektní ale uvnitř prázdní.

Protest (1979)

Protest je opět hra pro dvě postavy, Vaňka a Staňka, v jehož pracovně se vše odehrává. Oba jsou spisovatelé, Vaněk má za sebou kriminál ale Staněk ještě může oficiálně tvořit.

I Staněk konfrontuje život normálního člověka s disidentem a kriminálem, i on vidí disidenty v lehčí situaci, protože jsou na to zvyklí a jsou obklopeni lidmi se stejnou zkušeností a problémy. Ale co on, jak se má k tomu tlaku postavit? Klade stejné otázky jako sládek z Audience, i on hledá únik, tentokrát v zahradničení a tak skáče od magnolií a meruněk na vážná témata, reflektuje Audienci i flámy s Landovským. Na rozdíl od disidentů má Staněk o co přijít, sice o drobnosti (z pohledu vyššího principu mravního, dalo by se říci), ale o to bližší jsou tyto drobnosti k podstatě života. A tak i Staněk hledá, jak se srovnat se svým svědomím.

Postupně i on vyjevuje, proč si Vaňka pozval. Zavřeli zpěváka Javůrka a on mu chce pomoci, snažil se intervenovat, ale marně, a tak by rád inicioval nějaký protest nebo petici. A to, že jeho dcera čeká s Javůrkem dítě na věci samozřejmě nic nemění, pomohl by i tak. Vaněk má sebou připravenou petici a Staněk je nadšen. Ale Vaněk chce i jeho podpis pod peticí - Staňka nejdříve překvapí, že ho to ani nenapadlo, taková samozřejmá věc. Je totiž zvyklý, že na charitu a solidaritu jsou tu disidenti, že je to doménou jen určité skupiny "profesionálních" disidentů, kteří se bouří z principu. Považuje toto své uvažování za morální devastaci a lituje, že ho ani nenapadlo se angažovat podpisem.

Vaňkovi ale najednou připadá, že nedal Staňkovi možnost volby, na což reaguje Staněk dlouhým monologem o tom, že si disidenti svým způsobem monopolizovali morálku, jsou její samozvaní arbitři a ostatní lidé jakoby na ni neměli právo. A to právě proto, že si žijí svým běžným životem, kde mohou o mnohé přijít. Disidenti pak zapomínají na to, že i Staněk podpisem získá ztracenou sebeúctu, svobodu a pravdu, zbaví se své tíživé situace, kde hledá únik v meruňkách a magnóliích. Podpis nového člověka může pomoci zbourat bariéru mezi disidenty a občany, rozšířit povědomí a vystrašit státní moc - o to vše se svým uzavřeným společenstvím disidenti připravují.

V rozletu ale Staňka zarazí to, že vidí i odvrácenou stranu. Ptá se, jak jeho podpis přijmou ostatní disidenti a jak obyčejní lidé, kteří sami disident nechápou, neví o co tam (nejen morálně) jde. Rozhoduje se mezi vnitřní svobodou a reakcí veřejnosti - podle obou je ta volba jasná, jenže každý ji vidí opačně a tak Staněk nepodepíše, což (zklamaný) Vaněk chápe a respektuje. Jenže Staněk čeká kritiku a ne pochopení, bere to jako Vaňkovu morální převahu a tak mu vmete do tváře, že žádnou nemá, protože (u výslechu) mluvil více, než musel. Trapný okamžik přeruší telefon, Javůrka pustili, Staňkovy předchozí intervence zřejmě zabraly. A tak je vše v pořádku, Staněk se uklidňuje, že by je mohla petice popíchnout a nebyli by tak shovívaví.

***

Promyšlená "Ztížená možnost soustředění" se mi na první pohled líbila více než prakticky dokumentární a kratičké hry o Vaňkovi. U nich mne zase zaujalo to, že až tak moc nezastaraly. Já tu dobu sice nezažil a mnohé se změnilo, ale připadá mi, že často jen vnějškově. Není zde bipolární svět ale o to je těch tlaků na člověka více, nemá jasně daného nepřítele, ale těch je více a jsou všude. Podstata je však podobná, i když ne tím, že se znelíbíš a půjdeš do pivovaru, ale třeba ve velkých firmách taky člověk musí dělat co se chce, je svázán hypotékou atd. a o úřadech a velkých institucích už nemá vůbec cenu se zmiňovat (Kafka by dnes jen zíral). Dnes má člověk samozřejmě možnost vybočit z řady a těch možností je dokonce celá řada, ale právě o tom vybočení z řady ty hry jsou - co dělat v situaci, kdy mám rodinu, děti atd. Resp. nejde o to, co dělat, ale jak se s tím morálně vypořádat.

Silně na mě zapůsobil závěr Protestu, pasáž o vnímání disidentu a jeho uzavřenosti, i když se podobné motivy objevují na více místech. Disident je líčen jako uzavřená a elitářská skupina - zrovna tuhle reflexi jsem od Havla opravdu nečekal. K tomu se přidává reakce obyčejných lidí na disident, kritika jejich "monopolu" na protesty a morálku, to vše mi najednou připadá hodně zajímavé a závažné. A tak mi nakonec "Občan Vaněk" dal nečekaně více než "Ztížená možnost soustředění", jenom se mi ty tři hry musely trochu rozležet v hlavě.

15.07.2012
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
31.07.2019: Arduino 01 - Motivace k elektrotechnice
To jsem se jednou, nechci říct nudil, ale zkrátka jsem narazil na knihy "Porty, bajty, osmibity" a "Hradla, volty, jednočipy" od Martina Malého z produkce sdružení NIC.CZ, které jsou volně dostupné na knihy.nic.cz.
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Statistiky
Aktualizováno: 29.09.2019
Počet článků/fotek: 1374/13846
(C) Saha - 1990 - 2019 - Verze 1.3.32 - 11.05.2019 - Generated by SHREC 2.216
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.