Erlend Erichsen - Národní satanista
"Národní satanista" je debutový román bubeníka norských blackmetalistů Gorgoroth. Autor zde umělecky líčí vznik extrémní metalové scény v Bergenu v první polovině devadesátých let. Tato doba vypalování kostelů a vražd byla již několikrát zdokumentována, nicméně Erlend přináší subjektivní a umělecký pohled takříkajíc zevnitř. Knihu vydalo brněnské vydavatelství Host jako svoji 666. knihu, což je symbolické - ať už je to pravda nebo ne.
Hned na začátek je třeba uvést (zopakovat) jednu zásadní věc - "Národní satanista" není literaturou faktu, jde o uměleckou fikci, i když se zde objevují skutečné postavy a kapely. Vlastní příběh i jeho hrdinové jsou však fiktivní, skutečné události jsou pozměněny, znalec se však asi snadno zorientuje. A i když ne, tak to vůbec nevadí.
Dějově pokrývá kniha období zhruba dvou let; na začátku končí hrdinové střední a na konci je jim 21. Celý příběh sledujeme očima vypravěče, ten se s kamarádem vydává na koncert Gorgoroth, kde zažijí úžasné pocity odtažitosti, nenávisti a pohrdání stádem a pod tímto dojmem se rozhodnou založit blackmetalovou kapelu. Na začátku jsou oba hrdinové anonymní, teprve v průběhu děje přijmou pseudonymy - Ljavold (vypravěč) hraje na kytaru a Vinterblod (jeho kamarád) hraje na bicí.
Brzy poznáme zásadní rozdíl mezi nimi - Ljavolda zajímá především hudba jako taková, kdežto Vinterblod je posedlý temnotou a vyzařuje z něj zvláštní síla, hrdost a nenávist; mluví a koná jako výlučná individualita a stojí proti stádnosti a masovosti. Tento postoj vtahuje Ljavolda do sebe a on se začíná měnit, což se jeho rodičům nelíbí - dobře si pamatují vypalování kostelů a související násilnosti, které odmítají.
Po několika měsících zkoušení ve sklepě je rodiče vyhodí a tak si najdou zkušebnu ve městě, někdy v té době nazvou kapelu Stormvold. Díky několika násilným incidentům si získávají jisté jméno na scéně a tak se k nim chtějí přidat další členové. Přesto, že jsou to lepší muzikanti, krotí Vinterblod nadšení nad jejich příchodem. Podle něj musí oni dva, jako jádro Stormvold, zůstat odtažití a neprojevovat žádné nadšení, podstatné je jen zlo a temnota.
Po dalších měsících zkoušení vydají kladně přijaté demo. Vinterblod dostane laso do kapely Dark, velmi uznávané a násilnické. Tato kapela je spojovaná s vraždami a vypalováním kostelů, Vinterblod s nimi chvíli bubnuje ale nakonec se rozhoduje pro Stormvold. Jeho postoje jsou totiž stále extremnější a tím si získává další respekt. Zbytek Stormvold však víc zajímá hudba a i Ljavold má z Vinterbloda strach a ani ho úplně nechápe. Spojuje je ale to, že svojí hudbou nechtějí vzbudit žádné pozitivní emoce, jen nenávist.
Jediný člověk mimo komunitu, s kým se Ljavold setkává, je jeho stará kamarádka ze sousedství Hilde. I ji jejich hudba začíná postupně přitahovat, ale zvláštním, zvráceným způsobem. Ale stále zůstává mimo a je jediným "normálním" člověkem v celém příběhu, slouží jako jistá konfrontace s "normálním" světem. Ljavold s sebou Hilde všude "tahá" k nelibosti Vinterbloda, který jí dokonce vyhrožuje.
Vinterblod odmítá i ty členy scény, kteří o nenávisti jen mluví a nic nedělají. Jedním z nich je Tor, jehož Vinterblod opakovaně provokuje k vypálení kostela. A tak jim jednoho večera Tor zavolá, že je před kostelem s benzínem a ať jedou za ním, což skutečně udělají. Vzápětí Tor s Vinterblodem kostel zapálí, Ljavold vše jen z povzdálí sleduje. Vypálený kostel vzbudí nadšení na scéně ale Ljavoldovi je z toho špatně a cítí, jak mu vše přerůstá přes hlavu.
Také probíhá natáčení prvního CD, Ljavold dál sebou vodí Hilde i přes Vinterblodovo varování. Po jedné zkoušce dojde k těžké hádce která skončí tím, že Vinterblod napadne Hilde a těžce ji zraní, Ljavold najednou neví, jak se zachovat a jeho zmatek roste. Proběhne i první koncert Stormvold, po jeho skončení je ještě ze šatny odvede policie. Tor, podezřelý z vypálení kostela, se totiž oběsil v cele a na Vinterbloda přišlo udání od Hilde. Ljavold vše zapře a ráno zjistí, že Vinterblod mezitím prchl na Island - tím vše končí, ve zmatku, chaosu a zkáze.
***
Knihu je třeba brát jako uměleckou fikci, nikoliv jako dokument nebo literaturu faktu. Přesto jde o skvělou sondu do prostředí plného pohrdání a nenávisti vůči davu a přesvědčení o vlastní výlučnosti, které se vine celou knihou společně s touhou po vlastní osobitosti, vyjádřené skrze hudbu. Ta zachycuje temnotu v nich, slouží jako bariéra, která odežene slabé a stádní tvory a naopak k nim přitáhne podobně smýšlející.
Toto přesvědčení vede k ponoření se do vlastního světa, z něhož se jen těžko vynořuje a bez kontaktu s realitou se hrdinové potápí hlouběji a hlouběji, roztáčí se spirála nenávisti a násilí. Kontakt s realitou zde představuje Hilde, která paradoxně vnesla do celé situace ještě větší neklid a rozvrat; to Ljavold ji k sobě "lákal" a přitom ho oba (ona i Vinterblod) varovali, ať to nedělá.
Podstatnou složkou děje je samozřejmě násilí. Vinterblod má násilnické sklony a black metal bere smrtelně vážně, nesnese žádné zlehčování, což je vidět v několika epizodách vrcholících napadením Hilde. Navíc je obratný manipulátor a ostatní dožene do extrému, viz třeba Tor a zapálení kostela. Útěkem ale dokazuje, že sám nedokáže nést důsledky svých činů, byť ho "soudí" společnost, kterou neuznává. V této souvislosti se pak lze i ptát, zda byl Ljavold jen (naivní) obětí nebo zda sám vše myslel vážně.
Knihu lze chápat jako reportáž nebo exkurzi do temných zákoutí lidské mysli. Čtenář může přemýšlet, kde se v protagonistech vzala tak silná nenávist vůči společnosti a touha po individualitě, zejména Vinterblod se vymezuje proti společnosti a křesťanství, hlásá pohanský individualismus - je hrdý na Norsko a jeho pohanské tradice. V jistém smyslu jde o myšlenky navazující na R.Wágnera a F.Nietzscheho (oba jsou zmíněni). A obecně bych řekl, že pocity hrdosti, nezávislosti a z toho plynoucího odporu k mase zažívá hodně mladých, koneckonců různé anarcho-punkové myšlenky jsou vlastně dosti podobné. Řešení se sice liší ale ten výchozí pocit je stejný.
Zaujalo mě, jak málo jim stačilo - jejich směřování ovlivnil jeden koncert a jedno demo (Gorgoroth) - dnes máme tuny muziky ale pamatuju doby, kdy člověk poslouchal dokola jednu, dvě kazety...
Autor evidentně ví o čem mluví, nevím však, nakolik jsou použity autobiografické prvky, což není podstatné. Když se oprostím od dějové složky tak nejzajímavější jsou líčené pocity - jak nenávisti tak prožitků hudby, ať při poslechu tak při hraní.
Kniha je celkem útlá a od půlky je hodně čtivá, hlavně díky tempu a faktu, že vypravěč líčí svoje pocity - tím osobním prožitkem je kniha opravdu zajímavá. Nelze říct že bez znalosti hudby a komunity si to člověk neužije, to základní poselství a pocity jsou obecné. Na druhou stranu, když člověk zná dobové souvislosti, tak ho to násilí ani vypalování kostelů nešokují.